První zpráva byla o tom, že hackeři napadli e-mailové účty MZV a „jeden z útoků byl úspěšný“. Pan ministr si myslí, alespoň podle hlášení z ministerské tiskové konference, že „jeden z útoků byl úspěšný“, ale že zločinci nepronikli „do interní sítě úřadu“, kde by se mohli dostat k „tajným informacím“. Avšak dostali se k desítkám e-mailových schránek zaměstnanců, vč. ministra a jeho náměstků.
Toto kostrbaté sdělení sice svědčí o tom, že na MZV si na přesnost formulací příliš nepotrpí, ale také o tom, že do „e-mailových schránek zaměstnanců“ přicházejí informace, jejichž vyzrazení by se jejich držitelé měli obávat. Navíc, když jsme se dozvěděli, že „se lze domnívat“, že tento útok byl veden „jiným státem“ a na „jiné systémy“. Tedy nikoli z území jiného státu, ale přímo “jiným státem“. I této informaci aby rozuměl ten, kdo má alespoň hackerskou vyšší dívčí, a dokáže poznat, které státy mají úřady nebo instituce, které se takovou činností zabývají. Anebo zda se nejedná o soukromé skupiny nebo „osamělé vlky“, kteří hackují ze zábavy, z důvodů zištných, za úplatu nebo ve službách nějaké moci cizí. Možná i moci domácí (možná MV ČR). To ale naše MZV sice neřeklo, alespoň vypadá to, že trochu naznačilo.
Jádrem celého tohoto podivného sdělení je totiž informace prezentovaná ad marginum, že totiž se zřejmě jedná o stejné padouchy, jako byli ti, kteří napadli sítě Demokratické strany ve Spojených státech v době předvolební kampaně Hillary Clinton. A to my vnímavější už víme, odkud vítr vane! Sama Hillary a jí přátelsky nakloněné zpravodajské služby, bohatě státem dotované aby bojovaly proti jakémukoli druhu terorismu, včetně toho dnes populárního kybernetického, nám už dávno oznámily, že jimi byly nejen „Rusové“, ale že je řídil, samozřejmě, v té době ještě snad sám vele-zloduch Vladimír Putin.
Tyto příběhy, které se dodnes vyprávějí všude tam, kde nevyhrála Hillary ale Donald, a začínají se vyprávět v Německu a Francii, kde se tak připravují, jak v případě prohry jakéhokoli prezidentského nebo kancléřského kandidáta/tky najít viníka takového neúspěchu, mají ale v českém provedení ještě hned několik dalších skrytých významů. Především pan ministr Zaorálek nám sděluje, že je s Hillary na jedné lodi, a že v Kremlu se obávají Hillary stejně jako Lubomíra. Nebo dokonce, že Demokratická strana byla vystavena stejnému kyberteroristickému ohrožení jako Zaorálkova ČSSD.
Ale když už jsme se vydali po této stopě, mohli bychom Hillary a Lubomírovi připomenout, že jim známý americký prezident Woodrow Wilson, podle svého volebního programu vyhlašující „zahájení nové éry svobody a demokracie“, přečetl v Kongresu v lednu 1918 svůj čtrnáctibodový seznam cílů, kterých chtěly USA v první světové válce dosáhnout. Vysvětloval tím nutnost vstupu Spojených států do války světové a zejména angažmá americké armády na evropských bojištích. Idealisticky se v něm psalo o novém světovém pořádku, právu národů na sebeurčení až do odtržení (odneslo to potom Rakousko-Uhersko), ale také, hned na prvním místě, o „odstranění tajné diplomacie“. Skoro sto dvacet tisíc amerických mladých mužů padlo proto, aby se ve světě nesjednávaly tajné smlouvy a aby demokratická veřejnost měla kontrolu nad institucemi, které jsou odpovědné za mezinárodní politiku. Když o století později Američan Edward Snowden zveřejnil jen některé tajnosti americké zahraniční politiky, Hillary Clinton extaticky volala po tom, aby „byl zastřelen“.
Brzy se na Wilsonův nápad zapomnělo hlavně v imperiálně uvažující Evropě, trochu později v Americe, ale dokonce i v Sovětském Rusku, kde podobný slib učinil V.I.Lenin hned v roce 1917.
Ale možná bychom si dnes mohli připomenout, že když je něco příliš tajné a občanům nesdělitelné, vzniká tím také možnost, aby si vládnoucí mysleli, že mohou tajit všechno a své „tajné tajné“ svěřit pod kontrolu nevoleným elitám. Kdo se někdy jen okrajově seznámil s tím, co je u nás všechno tajné, kdo a jak musí být, jak se u nás hezky „posovětsky“ říká, prověřen, ví, že je to dnes džungle, ve které se špatně orientují i „prověřovači“ a tvůrci všech možných seznamů. Nikoli zákony, ale „Seznam“, pokud možno „tajný“ je nejvyšší formou existence politické moci.
Díky současné módě zabývat se kyberterorismem můžeme najít v diskusích zasvěcených i nezasvěcených spoustu úsměvných odkazů na starodávnou touhu vládnout a mít moc na těmi druhými. Terorismus an sich zdá se ztratil svou sexuálním přitažlivost. Ne že bychom se dále nezastrašovali a nevraždili z nejrůznějších důvodů, ale jako u každého zboží, kterého se zmocnil trh, je nějak morálně opotřebovaný. Jako mýtičtí démoni se v takové situaci objevují všemocní hackeři, kteří jsou tím více tajemní, čím více jich přibývá.
Boj proti nim má hned několik důvodů ke své dlouholeté budoucí existenci. Jednak jsou obklopeni tajemstvím. Jsou „globálně“ obtížně objevitelní, mají velkou mobilitu a pokud jsou lokalizováni ani Putnův program vypínat, vypínat, vypínat, podobně jako Gabalovo mazat, mazat, mazat nemusí být snadno uskutečnitelné. A který držitel alespoň podílu na moci by se vzdával v dnešní době takové příležitosti. Navíc, když v ČR máme od počátku února letošního roku nenápadně rozšířeno stíhání trestného činu „schvalování terorismus“ na sazbu 3-12 let „natvrdo“. Stačí před slovo terorismus přidat jen kyber- a už jsme ohrožení v okamžiku kdy stiskneme tlačítko power na svém počítači.
A zkusme si za domácí úkol a jen tak pro sebe v očekávání věcí příštích připravit koncept své obhajoby. Velká legrace to opravdu není.
Publikováno se svolením autora.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
