Jsou to představení, která se odehrávají za pomoci ustálených rituálů a používání symbolů, jejichž prostřednictvím se „lidu obecnému“ sděluje koho si má, třeba jen na krátkou dobu, vážit, komu má holdovat, komu má přísahat věrnost. Jsou civilizace, kde k tomu slouží rituální tance, dokonce, předváděné na monumentálních scénách chrámů, stejně jako stínové divadlo v intimním prostředí paláců.
Není to jen vzpomínkou na minulost, ale volební scénografie, kostýmy vyjadřující osobnost, gesta a výraz aktérů na těchto scénách vystupujících byly přeformátovány do doby moderní a současné¨. Nejen v současných evropských monarchiích, ale i tam, kde se politické režimy považují za republikánské a demokratické, platí, že různé rituály, jednomu z nich říkáme volby, mají stále zaujaté publikum a účastní se jich nejen protagonisté, kompars, ale i nepostradatelný personál v zákulisí. Tam nejdůležitějšími jsou dramaturg a režisér a kvalita jejich práce je posuzována více nebo méně kritickým publikem.
Prezidentské volby 2018 v České republice je možné studovat za pomoci stejných náležitostí divadelní prezentace jako díla Shakespearova nebo třeba Václava Havla. Z hlediska „nedivadelní scénografie“ byla tentokrát aktuální scéna monumentální. Byl jí Pražský Hrad na horizontu, devět protagonistů a téměř pět milionů komparsistů. Jejich význam pro stanovení, zda se jednalo o komedii, tragédii nebo jiný divadelní žánr byl rozdílný, ale přesto stojí za pozornost.
To, že se hraje o Pražský hrad, je nezpochybnitelné. Složitější je to s osobami a obsazením hlavních i vedlejších rolí. Všech devět uchazečů o funkci prezidenta republiky na Hradčanech nebylo nesporných. Téměř všichni, až na jednu výjimku, byli političtí kandrdasové. Někteří z nich ale během volební kampaně dozráli do velkých rolí a stali se velkými herci. Těch prvních sedm, kteří zmizeli ze scény po prvním jednání, by nemělo být zapomenuto. I když se někdy zdálo, že si nepřečetli scenário, tzn. Ústavu ČR, jiní nezvládli herecké řemeslo a překvapovali jen velkou mírou sebevědomí. Zajímavé bylo, že všichni rezignovali na tvůrčí kreativitu, a to dokonce i ti, kteří jako Michal Horáček k tomu byli nejzpůsobilejší, a vybrali si za své vzory pokleslou šmíru vystupující na jiných scénách české politiky.
Nakonec se ve druhém dějství objevili úctyhodní hráči – prezident ČAV a dosavadní prezident ČR. Jsou to dva rozdílné typy osobností, které jsou si blízké snad jen nepříliš rozdílným věkem, již nepříliš si podobným vzděláním, životními ale i politickými zkušenostmi, s odlišnou eristickou výbavou, s odlišným společenským zázemím a múzickými předpoklady. Ačkoli nevíme, jaké jsou všechny zdroje jejich informací o politice, lze alespoň částečně usuzovat na to jak se formovala jejich politická osobnost z povahy jejich sociálního okolí. Jedno je víc akademické, druhé, řekněme, lidovější. Nicméně oba dva byli čitelní hned od prvního společného vystoupení na veřejnosti, které demonstrativně ukázalo na všechny rozdíly mezi oběma aktéry.
Bylo také pozoruhodné, ne-li nejpozoruhodnější, jak se chovali komparsisté. Zvláštní úlohu zde sehrály mediální nenávistné útoky na Miloše Zemana, které svou nehorázností vyvolaly opačný efekt, než který předpokládaly. Ten měl výhodu ve svém kontaktu s politickými scénami různé úrovně, kterou jeho oponent překonával osobními útoky, ke kterým ho mediální scéna inspirovala natolik, že se z jejich politických diskusí stala válka médií s Milošem Zemanem. Všichni proti Zemanovi zahrnulo různé úrovně tzv. kulturní vrstev společnosti, jak se vytvářely v posledním čtvrtstoletí.
Dokonce i dvě televizní debaty mezi oběma finalisty a protagonisty měly význam jen v tom, že publikum se utvrdilo ve víře ve svého hrdinu a nepomohl tomu ani matný výkon jednoho z kandidátů v první debatě a podivně vedená debata v debatě druhé. V nich zmizelo téma diskuse nebo polemiky, pochválená moderátorka „nemoderovala“, ale kladla otázky, na které vyžadovala odpovědi, a pokud se jí podle jejího názoru této odpovědi nedostalo, okamžitě tuto odpověď doplnila svým hodnocením nebo názorem, který nebyl zajímavý. To, že se oběma hovořícím podařilo z tohoto krunýře typické „ČT politické zábavy“ uniknout bylo zajímavé, ale předpokládáme, že na přesvědčení přesvědčených to nic nezměnilo. Jako divadelní zážitek, zkušenost z teatralizace politiky to ale byl zážitek, ke kterému se jistě budeme vracet i v budoucnosti.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
