Bez mobilu neuděláme ani krok, na televizi či rádiu dennodenně dostáváme nejnovější zprávy, práce bez notebooku si nedovedeme představit, stejně jako dovolenou bez fotoaparátu. Žít už téměř neumíme bez ledničky, mrazáku či pračky. Zvykli jsme si na mikrovlnné trouby, sekačky, myčky, vysavače, žehličky, topinkovače, kávovary, elektrické zubní kartáčky, fény nebo třeba holicí strojky. Všechny tyto věci si kupujeme a platíme i státu 20 % daň z přidané hodnoty. Málokdo z nás si uvědomuje, že platíme i skrytou daň - daň, kterou ovšem neodvádíme státu, ale kolektivním systémům. Tato nedobrovolná daň se jmenuje recyklační poplatek. Dosahuje 217 Kč u ledničky či mrazáku. Za recyklaci větší televize můžeme zaplatit 30 až 202 Kč. Když si koupíme myčku nebo pračku, zaplatíme kolektivnímu systému 66 Kč. Název sice ve spotřebiteli může krátkodobě vyvolat příjemný pocit, že pomáhá přírodě. Otázkou ale je, jestli se nejedná jen o falešný dojem.

Co by nás, spotřebitele, mělo zajímat?

1. Spotřebitelé platit recyklační poplatek musí. Za to by však měli dostávat protihodnotu. O tom, jak kolektivní systémy recyklují, jak s penězi hospodaří, moc nevíme. Sice občas zaznamenáme kampaň, že třídění je správné, ale co se děje s naší starou ledničkou už sotva zjistíme. V zákoně chybí jakékoliv kontrolní opatření nad tím, jak se s penězi nakládá či kolik elektroodpadu se recyklovalo. I přestože to nevíme, stále platíme.

2. My, spotřebitelé, bychom se měli ptát na to, jestli je vůbec fungování trhu s odpady přes kolektivní systém hospodárné řešení. V současné době kolektivní systémy díky ustanovením zákonů monopolizují trh. Monopoly v tomto případě cenu bohužel vůbec nesnižují. Naopak. Monopolizace přináší neefektivnost do zpracování odpadů.