Německo by tak prý mohlo splatit poválečnou pomoc v podobě Marshallova plánu (jako by ji nedostala celá západní Evropa). Má tuto povinnost i proto, že kdyby Evropa nekupovala německá auta, nebylo by Německo bohaté. A dokonce se objevil hlas, že by Německo své finanční sebeobětování mělo vnímat jako válečné reparace.
Absurdní a směšné? Ale od okamžiku, kdy některé italské deníky přirovnaly dnešní Německo k třetí říši a italský premiér namísto obrany Německa vyzval vlády evropských zemí, aby byly nezávislejší na národních parlamentech, mi to směšné nepřipadá. My Evropané po staletí sedíme na sudu s prachem, který občas vybuchne, někdy s devastujícími účinky. Připomeňme si válku třicetiletou a obě války světové. Sedíme na sudu prachu doposud? Nevím, ale jsem si jistý, že demokracie a blahobyt jsou hlavními pojistkami pro případ, aby už žádný nevybuchl.

Takže na první pohled by se mohlo zdát, že zachování alespoň určité míry blahobytu v zadlužených evropských zemích je v zájmu nás všech, a Německo by mělo sáhnout hlouběji do kapsy. Já si ale myslím, že vůbec největší hodnotou a pojistkou pro Evropu je právě bohaté a demokratické Německo. Rozzlobit voliče obětováním jejich úspor a rozkolísat demokracii v Německu otevřením dveří pro extremistické strany by bylo největší chybou, kterou můžeme my Evropané udělat.

Myslím si tedy, že by se na podporu Německa a proti nemístným reminiscencím na druhou světovou válku měli postavit evropští politici, kteří nejsou přímými aktéry řešení dluhové krize. Mají výhodu, že stojí stranou, protože jejich země nejsou přespříliš zadlužené, a nehrozí jim, že záchranou eura příliš zchudnou.

Ing. Jan Bauer
1. místopředseda poslaneckého klubu PČR
předseda oblastního sdružení
místopředseda regionálního sdružení
zastupitel