Jak lze charakterizovat její evropskou politiku? Je německá, nebo evropská? Je svým způsobem obojí. Zde jde ale právě o povahu tohoto způsobu, směru a cílů.

Angela Merkelová v zásadě přejala hlavní ideologický a politický proud Evropské unie, o kterém jeho otec zakladatel Jean Monnet prohlásil, že nesmí připustit debatu o alternativách, tedy jiných evropských ideologiích a politikách, protože tím by mohl skončit. Monnetovo dogma zjevně patří k evropanské intelektuální výbavě německé kancléřky. Ale nepřipustit opozici znamená nepřipustit politiku, tím spíše demokracii jako takovou. To však znamená, že hlavní ideologie a politika Evropské unie a Německa je antipolitická a antidemokratická.

Vidíme-li Evropu jako místo zrodu politiky a demokracie, je nynější německá evropská politika, právě tak jako hlavní proud eurounijní ideologie a politiky popřením evropanství. Nynější drastická finančně fiskální, bankovní a ekonomická krize je přirozeným důsledkem této skutečnosti. Zásadním problémem a omylem je právě tak způsob, jak se Německo Angely Merkelové rozhodlo evropskou krizi léčit. Německá kancléřka v Monnetově duchu nedat slovo jiným řešením nyní prohlašuje, a na summitu Evropské rady 28-29. června chce prosadit výrazné přitvrzení dosavadní centralizační nadstátní podstaty Evropské unie, jež dnešní krizi způsobila. Jinak a konkrétněji řečeno, Angela Merkelová zásadně odmítá připustit, že viníkem dnešní krize EU není Řecko, ale měna euro, jež Řecku, a nejen jemu, nabídla cestu do katastrofy. Německá kancléřka si odmítá připustit, že hlavním problémem není nákaza či dominový efekt řeckého krachu, ale jeho příčina. Nejde o princip nákazy, ale o princip rozpálené pánve, na níž začíná praskat jedno kukuřičné zrnko za druhým (Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko, Irsko atd.). V eurounijní dogmatice je ale rouháním pohlédnout takové pravdě do očí a bez zábran říci: Euro jako logický důsledek integračního procesu je rozpálenou smrtonosnou pánví, kterou je třeba vypnout.