Pokud si umí člověk přiznat i stinné stránky. Být hrdý, znamená vědět a znát to příjemné i nepříjemné, často se i zastydět. Mezi Čechy i jakýmkoli jiným národem jsou lidé obdivuhodní, skvělí, výjimeční, světci, lidumilové, ale i psychopati, sadisti, skety a gauneři. Jen proto, že jsem nějaké národnosti, ze mě nedělá člověka ani dobrého, ani špatného. Žádný národ není ani dobrý, ani špatný sám o sobě. Jsou jen dobří a špatní lidé.

Něco jiného je, když na základě mojí národnosti hodlá někdo mě a moje bližní utlačovat, otročit či zlikvidovat. Tam je asi každý přirozeně v právu obhájit a bránit svoje sebeurčení, život, kulturu. Vlastenectví nesmí přejít v nacionalismus, kde se říká, že jeden národ je lepší než druhý a hlavně, že druhý člověk je horší nebo lepší podle svojí národnosti. Bohužel, nacionalismus moc dobrého, na rozdíl od vlastenectví, lidstvu nepřinesl.

Neustále studuji historii. A rád se setkávám s lidmi jiných národností, protože není nic horšího, než nenávist, pověry a odpor k druhým, když žijeme v bludech, falešných představách a neznalosti. Jako vysokoškolák jsem například pořádal lampionový průvod s položením svíček u památníku v Kaunicových kolejích v Brně, kde jsem přítomné upozornil na reálie této nacistické věznice a popraviště. Drtivá většina ubytovaných studentů si ani nepřečetla pamětní desku na zdi. Bylo jim to asi jedno.

Znalost kořenů je velmi důležitá pro sebeuvědomění a sebeúctu člověka. To, že někam patřím, že mám s někým společnou historii, jazyk, kulturu nebo stát, je jistě důležité. Národní hrdost, která nezastírá i stinné momenty, to je pro mě dospělá a sebevědomá výchova k vlastenectví. Nevymezovat se vůči druhým, ale říci, že je důležité pro svoji vlast něco udělat, protože jsme její součástí. Ať už to je starost o rodinu, svoje okolí, veřejný život, kulturu nebo prostě pracovat a žít tak, abych rodině, vlasti a národu nedělal ostudu.