Strašení soudy, před kterými se zodpovídají ze svého chování vůči rodičům neposlušné děti, je totiž hloupé a vychází z neznalosti příslušného ustanovení i kontextu, do něhož je zasazeno.

Předně zdůrazňuji, že občanský zákoník obecně obsahuje řadu spíše deklaratorních pravidel, která nejsou přímo soudně vynutitelná, ale slouží při řešení jiných sporů. Jinými slovy mají spíše výkladový charakter. A to proto, že šíře případů, které se mohou dostat před soud, je nepřeberná jako život sám. Proto je v občanském zákoníku definováno právo na hledání vlastního štěstí, povinnost manželů zachovávat si věrnost a tisíce dalších pravidel, která nemají odraz v žádném „konkrétním" soudním rozhodnutí.

Diskutovaný paragraf pak konkrétně říká, že rodiče mají právo při výchově svých dětí používat přiměřená výchovná opatření a děti mají povinnost se jim podřídit. V žádném případě neomezuje práva dětí, pouze vychází z předpokladu, že respekt mezi dětmi a rodiči musí být vzájemný. V praxi si pochopitelně jen těžko mohu představit soud proti vlastnímu nezdárnému potomkovi. Na druhou stranu může diskutované ustanovení ve výjimečných a individuálních případech představovat ochranu před případnou šikanou rodičů ze strany skutečně problematických dětí, či ze strany jejich samozvaných ochránců, s nimiž se bohužel v praxi také setkáváme.

Povinnost dětí ctít své rodiče je navíc zakotvena už ve stávajícím zákoně o rodině. Doslova se tu říká, že děti mají své rodiče ctít a respektovat. Je zajímavé, že tato věta zatím nikoho nepohoršila. I nadále proto považuji doplnění obdobného paragrafu do občanského zákoníku za správné a pro budoucí právní praxi v České republice prospěšné.