Kampaň i senátní volby jsou pořádným adrenalinem. Sám jsem si to vyzkoušel, když jsem letos kandidoval na senátora v Praze. Naučíte se nové věci, které vás obohatí. Bez ohledu na to, zda zvítězíte, nebo prohrajete.

Zazvonil mobil a na displeji se rozsvítilo jméno mé kamarádky Ivy. Většinou volala, když byl nějaký problém s jejím partnerem Ludvíkem (ten kdysi pracoval i jako redaktor v pražské příloze MF DNES). Některé chvíle života si zapamatujete navždy. Tato patří mezi ně.

Byla neděle 9. září večer, seděl jsem doma v obýváku v křesle, kouřil doutník a přemýšlel, co všechno udělat, aby 11. září, kdy jsme měli vyrazit s dalšími kandidáty za TOP 09 a Starosty do Senátu historickou tramvají na netradiční cestu hlavním městem, všechno dopadlo dobře. Bylo to naše oficiální zahájení ostré části předvolební kampaně a já se hodlal pokusit o vítězství v Praze 8.

„Vili, Ludvík se oběsil,“ zmrazila Iva moje předvolební rozjímání. Chvilku jsme spolu hovořili a já se zmohl jen na obvyklé fráze typu – je mi to líto, to je hrozné, drž se.

Kandiduj, ale zůstaň svůj

O několik dní později, přesně 12. září, jsem dostal od Ivy rukou psaný (to už se často nevidí) dopis. Kromě jiného napsala:

„Milý Vili, ani nevíš, jak je mi líto, že posílám tuto zprávu... Nedokázal žít v tomto uspěchaném světě, do kterého měl pocit, že už nepatří… Jednou jsi mi říkal, že když nebudeš novinářem, možná to zkusíš v politice. Povídala jsem si o tom s Ludvíkem, říkal, že by ho to nepřekvapilo… Držím Ti palce v tom všem, co rozjíždíš, jen nezapomeň zůstat svůj…“

Seděl jsem doma nad tím dopisem a kropil jej slzami. Ludvík odešel z tohoto uspěchaného světa a já jsem naopak spěchal na kampaň. V ten den jsem se zúčastnil akce ve Slunečnici, domově pro seniory v pražských Bohnicích. Mnohdy mají tito staří lidé nelehké a smutné osudy, ale dopis od Ivy mi vyrazil dech.

Jak to mám sladit?

S nabídkou, abych kandidoval do Senátu, přišel koncem března místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Bylo to překvapivé, tak jsem si vzal čas na rozmyšlenou. Rozhodoval jsem se tři týdny.

Mé manželce a některým přátelům se to nelíbilo. Všichni měli stejnou obavu – politika tě semele, pak budeš jako oni. Tím „oni“ mysleli nevábnou část české politické scény, která je lemována skandály a rozpory.

Protože jsem však svéhlavý, byla to pro mě výzva, do toho jít. Koncem dubna jsem proto dal výpověď v časopisu Reflex, kde jsem pracoval.

Od samého počátku kampaně, jejíž vlažnější část začala už o prázdninách, jsem se rozhodl, že některé věci chci dělat jinak. Tušil jsem, že klasické mítinky nefungují, vsadil jsem proto na osobní kontakt s voliči.

Původně jsem se také rozhodl, že obejdu pěšky všechny ulice obvodu. Pak jsem však zjistil, že jich je kolem osmi set. Nakonec jsem se objevil ve více než 450 ulicích, hovořil se stovkami lidí, rozdal tisíce letáků. Když vylezete z ulity a zajetých životních a pracovních kolejí, zjistíte, že mnohé je zcela jinak, než si představujete. Například stačilo dát na materiály logo TOP 09 a Starostů a jako ozvěnu jsem často slyšel: Aha, Kalousek. Občas se v poslední době objevovalo i jméno Drábek. Vysvětlení, že jsem Buchert, že jsem předtím v politice nebyl, že jsem dělal jinou práci, mnohé nezajímalo. Byl jsem ihned brán jako politik, který také přispěl k „blbé náladě“.

Překvapivě mi většina lidí nenadávala, jen z nich byl cítit neklid. Z možných pravicových voličů sálalo zklamání, z těch levicových naštvanost na všechno.