V těch časech silná ODS do čela svých krajských organizací, a tím i do čela úspěšných kandidátek k volbám jejich zastupitelstev, generovala osobnosti, které vynikaly opakováním liberálních frází z úst tehdejších špiček této strany a programových klišé. Nejhorší na všem bylo bezhlavé naplňování někdy i zcestných tezí bez ohledu na následky. Navíc mnozí z těchto nových mocných podlehli korupčním svodům a tak se jim jejich program stal veřejně hlásanou oporou ke zdůvodněním podivných kroků a někdy i nechutných kšeftů.
Mezi ty aktuálnější „skvostné“ teze je třeba zařadit myšlenku ministra Petra Bendla, která spočívá ve „spravedlivém“ rozdělení úhrad nákladů na opravy vodovodních sítí. Je zapracována v novele zákona o vodovodech a kanalizacích. Na tomto příkladu je patrné, jak špatné mají špičkoví mocipáni znalosti o věky trvajících právních dogmatech v oblasti dodavatelsko odběratelských vztahů.
Ministr a jeho úředníci navrhují, aby náklady na opravu přípojky z vodovodního řadu platil odběratel pitné vody. Na tom by nebylo nic divného, pokud se ovšem nepodíváme na stávající (a navrhovanou) definici, co se vlastně tou přípojkou myslí.
I dosavadní znění příslušné části zákona neuvěřitelně ustoupilo zájmům mocné lobby a doslova likviduje tisíciletou praxi v dodavatelsko odběratelských vztazích tím, že narušuje archaické pravidlo spočívající v odpovědnosti prodejce za dopravu a kvalitu zboží až do místa předání. Předávacím místem v případě dodávek plynu, vody a elektřiny je přece příslušné měřidlo. Kritizovaný zákon však toto ve slušné společnosti nezpochybnitelné pravidlo i v současném znění potírá a za vlastníka přípojky od vodovodního řadu až po vnitřní rozvod odběratele označuje kupujícího. Ten je pak zmatečně jen částečně odpovědný za opravy tam, kde vodovod nejde pod veřejným prostranstvím. Tedy tam, kde vodovodní přípojka vede po soukromých pozemcích. Takto si totiž vodovodní lobby usnadnila problémy s přístupem na soukromé pozemky za účelem realizace oprav a náhrady vzniklých škod místo toho, aby si jej ošetřila smluvně při jejím zřizování, či formulacemi v jiném zákoně.
Ministr Petr Bendl na televizní obrazovce nepochopitelným způsobem obhajuje příslušnou novelu části zákona, která uvedený rozpor ještě prohlubuje, tím, že staví na chybných definicích vodovodní přípojky a vlastnictví k ní. Od hlavního řadu činí odpovědným za její provoz bezbranného majitele nemovitosti, na kterého navíc přenáší také náklady za trubky vedoucí pod veřejným prostranstvím. A argumentuje zvrhlou tezí, že přece ten, co vodu odebírá, musí nést náklady na opravy přípojky, která k němu vede a nezabývá se tím, že dodavatel má také zájem na obchodu a měl by nést svůj díl odpovědnosti.
Tohle líbivé liberální (já tvrdím že velmi hloupé) konstatování převrací všechny staleté praktiky hlavou dolů. Představme si, že si někde na internetu objednáte (koupíte) nějaký výrobek, a od té chvíle odpovídáte za to, co se například stane s autem, které vám jej dopravuje. V takové logice byste byli povinni auto na svůj náklad opravit (nebo zařídit si jiný druh dopravy), aby dodavatel mohl završit obchod předáním věci do vašich rukou!
Celou tuto zákeřnou věc jsem konzultoval s ředitelem jedné veliké slovenské vodárenské společnosti přesahující hranice tamních krajů. Tento výsostný odborník žasl nad tím, co je možné u nás z nejvyšších míst vymyslet a dokonce drze prosazovat. Jednoznačně potvrdil, že tamní vodárny jsou logicky odpovědné i za vodovodní řad odbočující z hlavní větve k odběrateli až do místa předání, kterým je samozřejmě vodoměr. Před měřícím zařízením je uzávěr dodavatele a za měřidlem uzávěr odběratele. Dodavatel tak může přerušit dodávku v těch případech ve kterých zařízení odběratele neodpovídá příslušným normám, nebo neplatí dodanou vodu. Čili přípojka s odpovědností odběratele začíná až měřidlem spotřeby dodávané vody. Do tohoto místa je za opravy přívodu odpovědný dodavatel, stejně jako za škody, které může závada na tomto úseku způsobit na okolních nemovitostech.
V této situaci je potřebné si uvědomit, že obchod s vodou uzavírají dvě osoby. Každá z nich by tedy měla nést odpovědnost za zcela jasný úsek činností nutných k realizaci záměru. V této optice tedy současné znění zákona o vodovodech a kanalizacích neobstojí stejně, jako nový návrh a ministrovo tvrzení že za přípojku (takto zákonem chybně definovanou) přece musí odpovědnost nést majitel nemovitosti, jako by se jednalo jen o jeho zájem.
Z výše uvedeného je jasné, že vodárenská lobby si prosazuje další nepřiměřenou úlevu. Pokud pan ministr Petr Bendl není schopen prohlédnout tak banální lest, tak co v té vysoké funkci dělá? Nebo že by zase z jeho úřadu prudce „zavoněl“ ten dobře známý odér korupce?
Ing. Jaroslav Cabal
www.konzervativnistrana.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: KONS
