Od našeho vstupu do unie do poloviny roku 2011 jsme získali o 162,2 mld. více, než jsme do společné kasy odvedli. A mohlo to být i víc, kdybychom uměli z fondů lépe čerpat.

Ve světle našeho přístupu k unii již ani nepřekvapí, že se u nás nevede debata o jejích dlouhodobých prioritách, ale to, že jsme ochotni riskovat udržení současné úrovně příjmů z politiky soudržnosti a nové zdroje na prioritní oblasti, jako jsou věda, výzkum, inovace a infrastruktura, už docela zarážející je. Nevím, zda tento postoj souvisí s euroskeptickou ideologií, rozhodně je však proti zájmům této země.

V EU se totiž opět rozehrává tradiční hra mezi čistými plátci, kteří zpravidla požadují spíše nižší rozpočet, protože se snaží omezit své odvody, a čistými příjemci, kteří se snaží získat co nejvíce peněz pro své národní priority. Zároveň je velikost unijního rozpočtu v poměru k jejímu hrubému národnímu důchodu nižší, než byl před dvaceti lety, a to i přesto, že unie musí financovat řadu nových politik, a je nerealistické, že by se nějak výrazně snížily výdaje na společnou zemědělskou politiku ani na politiku soudržnosti.