Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové,

budete za malou chvíli hlasovat o mém vydání policii, která sněmovnu požádala o vydání k trestnímu stíhání. Pokusím se vás v pár minutách seznámit s příběhem, který policie vyšetřovala celých dvanáct měsíců a který, bez ohledu na výsledek vašeho hlasování, na vždy poznamenal můj život a život mé rodiny.

Před tím, než Vám však představím svou téměř dvouletou anabázi a prožitou zkušenost, chtěl bych zmínit jen malou osobní poznámku k celé záležitosti. Asi nikdo z nás si nepřeje být účastníkem střetu s pomluvou, účelovou manipulací a snahy o diskreditaci, která může člověku doslova zničit život. Jsem si jist, že mi dáte za pravdu, že je to nepěkná představa. Bohužel musím konstatovat, že podobný zážitek potkal mne a do mé pracovní blízkosti se vloudil jedinec, který byl od počátku rozhodnut zachovat si svou pracovní pozici, své zázemí a to doslova, za každou cenu. Musím říci, že je pro mě den ode dne děsivější, jak snadné je někoho zdiskreditovat.

Policie mne chce obvinit ze spáchání trestného činu. Neměl jsem možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, nevím tedy, z čeho policie vychází a podle čeho dospěla k takovému závěru. Nevím tedy, proti čemu bojuji, ale mohu se hájit pouze pravdou a mně známými fakty. S těmi bych vás nyní rád ve stručnosti seznámil.

Ing. Vařejku jsem poznal v roce 2010 před volbami do obecních zastupitelstev, kdy začal docházet do klubu Věcí veřejných v Hodoníně. Působil jako mladý, vzdělaný a nadějný člověk, jeho členství v našem klubu jsem uvítal, a protože jsem v té době neměl asistenta, uzavřel jsem s ním po určité době i smlouvu na výkon této pozice. Možná již tehdy mě mělo varovat jeho prohlášení, že strana Věci veřejné ho začala zajímat až po jejím úspěchu v parlamentních volbách.