S ředitelkou domova Ludmilou Bulířovou se bavil především o sKartách a problémech, které toto asociální opatření současné vlády přináší. Většina klientů sama nedokáže s kartami nakládat, což může přivést hospodaření domova do finančních problémů. Podle Jiřího Dienstbiera je to další důkaz toho, že současná vláda nemá úctu před ničím a je ochotná šetřit i na těch nejslabších.

Chod domova je z významné části dofinancováván z příspěvků na péči, na které mají obyvatelé domova nárok a bez nichž by hospodaření domova upadlo do ztráty. „Doposud chodili peníze přímo na účet domova,“ vysvětluje ředitelka Bulířová, „nyní si však musí klient nejprve sKartu vyzvednout a aktivovat a následně zadat trvalý příkaz ve prospěch našeho účtu. To může na první pohled vypadat jako banální záležitost, ale pro většinu našich klientů je to téměř neřešitelný problém. Mnoho z nich je v podstatě imobilních, zaměstnanci úřadu práce však za námi nepřijedou. Klienti můžou některému z našich zaměstnanců vystavit ověřenou plnou moc, kvůli té by se ale stejně tak museli vydat do města za notářem. Ještě hůře je řešitelná aktivace karty, naši klienti se bez pomoci k bankomatu nedopraví a i pak by pro ně byla aktivace prakticky neřešitelná. PIN by nám dávat neměli, jde o důvěrný údaj.“

„Nejhorší na všem ale je, že nenechají tyto lidi v klidu dožít. Co dobrého jim asi tak sKarta může přinést? Vždyť jim jenom zbytečně komplikuje život. Mnoho z nich vůbec nechápe, jak se platební karty používají, u jiných hrozí, že do druhého dne zapomenou pin. Jsou tu dokonce i tací, kteří se již nedokážou ani podepsat,“ dodává paní ředitelka, „děsím se těch zbytečných komplikací, co nás čekají. Nejvíc rozzlobení jsou ale příbuzní našich klientů. Nepřejí si, aby jejich rodiče byli takto státem obtěžováni, či dokonce kráceni na svých právech. Chtějí pro ně jenom klidné stáří.“