Děkuji, pane předsedající, za slovo. Příjemné - musím říci už - poledne, milé dámy a pánové. Nebudu mrhat zbytečnými apely, nemám ambici mámit z vládního vola srnčí, ale přesto si myslím, že do plejády stanovisek, která tady dosud zazněla, by mělo zaznít i stanovisko klubu KSČM, i když vás asi nepřekvapím, když hned v úvodu řeknu, že to stanovisko je vůči takzvanému konsolidačnímu balíčku zamítavé.

Ono je to zamítavé stanovisko dlouhodobě. Musíme si uvědomit, že už jsme tady s tímto balíčkem prožili docela slušnou anabázi. Vláda to projednala a vrhla do legislativního žentouru už v květnu letošního roku a vlastně teď budeme hlasovat o celkovém usnesení k tomuto návrhu zákona již po třetí. A dodávám - nikoliv naposled. Nikoliv naposled.

Čili já si myslím, že je logické, že jsme konsistentní, protože se ten balíček v podstatě nezměnil. Jediné, co se změnilo, je to, že se zhoršila ekonomická a sociální situace v této zemi a že vláda, která nám zatím ještě vládne, ztratila další kytičku a její fasáda utrpěla další a další trhliny.

I když i my budeme vnímat, které z pozměňovacích návrhů, které byly načteny ve druhém čtení, přece jenom zmírňují dopad toho balíčku a budeme některé z nich podporovat, tak je třeba říci, že odmítnutí je nejen jasné, ale je nezpochybnitelné. Když jsem slyšel stanovisko kolegů z klubu Věcí veřejných, cítil jsem v něm takové měkké ne. Včera ještě byli nakloněni vládu podpořit, protože si mysleli, že v tom balíčku najdou argument či záminku pro to, aby pokračování této vlády ještě zachránili. My si myslíme, že včera bylo pozdě a že měkké ne ani vstřícné ano s nějakou podmínkou už opravdu nemá cenu.

Proč? Protože vláda rozpočtové odpovědnosti se prostě ukázala jako vláda, která rozpočtovou odpovědnost nemá ani za mák a která nezvládla to, co je pro rozvoj ekonomiky nejdůležitější, a to zvolit odpovídající hospodářskou politiku, která by reagovala jak na vnitřní domácí problémy, tak samozřejmě i na to, co nám přinášela světová hospodářská krize.