Julius Fučík, ať se to komu líbí či nikoliv, patří do naší historie. Smyslem připomenutí jeho osoby je demytizovat ho jako nástroj ideologie a vrátit mu rozměr živého člověka s jeho klady i zápory, s kriticky svobodným přístupem i k jeho literárnímu dílu. Znamená to zbavit se balastu propagandistických stereotypů hagiografie minulého režimu, ale i absurdně antifučíkovského obrazoborectví, jen pro to že se stal symbolem vypořádání se s minulým režimem. Přeci jen to byl významný účastník myšlenkových a politických zápasů své doby, i když možná v některých svých radikálních názorech přestřeloval.
Po roce 1989 byla odstraněna měděná socha Julia Fučíka od akademického sochaře Miloslava Šonky, která byla v roce 1979 umístěná v Praze 7 u holešovského Výstaviště (dříve PKOJF). Čas, který uběhl od té doby, představuje prakticky interval života celé jedné generace. Dost času na to zbavit se konečně zbytečných animozit a antagonismů.

Je rozumné, že dnes Galerie hlavního města Prahy už tuto sochu zrestaurovala. S podporou současného pražského primátora a na základě dobrovolných příspěvků občanů (včetně německých antifašistů) byla znovu tato socha osazena v areálu hřbitova na pražských Olšanech již v listopadu 2012. A tak se dnes mohla u ní konat pietní akce k výročí Fučíkova narození, které se zúčastnil m.j. i místostarosta MČ Prahy 3 za Stranu zelených. Fučíkova socha do jeho rodné Prahy prostě patří

Na Julia Fučíka budou samozřejmě i nadále existovat různé názory. Kritickou pozornost poutá např. jednostranně agitační charakter jeho reportáží o SSSR. V knize "Země, kde zítra již znamená včera" (1931) se nechal za svého ilegálního pobytu v Moskvě a dalších místech SSSR strhnout patosem změn první sovětské pětiletky k oslavám tamějších poměrů. Fučík nebyl hlupák a asi vnímal, že je tam mnohé jinak, ale sloužil prostě své uhlířské víře. Morální dilema při hodnocení sovětské reality odkrývá i jeho spor s novinářským kolegou z Haló novin a z Šaldovy Tvorby Závišem Kalandrou o moskevské monstrprocesy v roce 1936. Do této představy o fanatickém Fučíkovi se ale příliš nehodí jeho překlady satirických textů na ruské poměry od dvojice Ilfa a Petrova.

Vztah k SSSR byl pro Fučíka věcí přesvědčení. Když hitlerovské Německo obsadilo v březnu 1938 Rakousko, vydal Fučík brožuru s názvem „Přijde Rudá armáda na pomoc ?“ (1938). Když pak došlo k uzavření paktu Molotov – Ribentrop, nesl to velmi těžce, a na jeho bolestivé pochybnosti vymykající se tehdejší oficielní stranické linii vzpomínají jeho součastníci.. Toto jeho zaváhání v zapáleném prosovětském postoji ale bylo výjimečné a dočasné. Dnes už se nedovíme, jak by reagoval na 50. léta a dobu kritiky kultu Stalina, kdyby se toho dožil. Že byl přesvědčeným vyznavačem příchodu sociálně spravedlivé společnosti je ale jisté.

Jeho hlavní vášní bylo především divadlo a literatura. K první feministické literatuře lze např. řadit jeho literární esej „Boženu Němcovou bojující“ (1940). Napsal ji za svého pobytu u rodičů na venkově v Chotiměři u Domažlic, kdy se vyhýbal pobytu v Praze. Tato studie k 120. výročí velké české spisovatelky začala být bez problémů vydávána za první protektorátní vlády Rudolfa Berana, díky odvaze nakladatele Otty Girgala. V době ohrožení země nacismem se stal Fučík velkým obráncem české národní tradice a po roce 1941 nemohou jeho zaujetí odbojem, až po ochotu dát za to hlavu na špalek, popřít ani jeho kritici.

Nejvíce Julia Fučíka proslavila jeho posmrtná próza vydaná z propašovaných motáků z pankráckého vězení „Reportáž psaná na oprátce“ (1946) .Je to dodnes nejpřekládanější kniha české literatury (do 90 jazyků), doslova světové unikum. Nejde jen o sugestivní líčení jeho zážitku z nacistického vězení, ale i vzkaz o konci života, který svou láskou k lidem může být počátkem nové budoucnosti. S vlnou antifučíkovského negativismu se objevily spory o autentičnost reportáže. V roce 1990 ale experti Kriminalistického ústavu v Praze vyvrátili možnost falsifikace či dodatečných úprav textů všech 167 motáků..