Areál kláštera ve Vyšším Brodě je srovnatelný s jinými obdobnými církevními památkami např. ve Zlaté Koruně, Teplé aj. Podobně jako ony se skládá ze staveb církevních i hospodářských, kulturně cenných i staveb a ruin bez historické hodnoty. Nejvzácnější části – kostel, křížovou chodbu, knihovnu, kapli a část traktu kláštera, ve které je od 60. let v nájmu Poštovní muzeum, stát (i ten socialistický) vždy chránil a udržoval. Ostatní části, včetně některých původně církevních, byly hospodářsky využívány. V hospodářských prostorách byly městské provozovny a byty, (dosud tam jedna rodina bydlí). Hospodářské části stát postupně, jak si zejména státní statek pořizoval vhodnější prostory, do nichž nemusel investovat značné peníze na údržbu, opouštěl. Chátrání nevyužívaných staveb nemá nic společného ani se socialismem, ani s ateismem minulého režimu. Staré ustupuje novému a ne vždy si současníci uvědomují historickou hodnotu. A i když si ji uvědomují, nemají vždy prostředky a možnosti, aby využili to, co se dočasně stalo nadbytečným. I dnes budují firmy své podniky raději na zelené louce, než dražší renovací „bronfieldů“.

Pivovar ve Vyšším Brodě skončil nikoli z rozhodnutí strany a vlády, jak se nám dnes snaží namluvit, ale proto, že svou kapacitou a produktivitou nestačil ani na tehdejší „socialisticky měkkou“ konkurenci. Představa opata Justina Berky o obnově pivovaru v současných kapitalistických poměrech naráží nejen na finanční požadavky, ale zejména na potřebu sehnat odběratele pro jeho drahou produkci (danou vysokými náklady). V situaci, kdy kvůli nadprodukci krachují i pivovary, které mají jen přímé náklady, je představa obnovení pivovaru ve Vyšším Brodě z říše pohádek pro důvěřivé hejly. Ani za časů první republiky, natož pak za císaře pána, v pivovaru a v hospodářských částech nepracovali převážně mniši, ale rolníci a zaměstnanci. Pokud někdo dá miliardy na smysluplný projekt, který by hospodářské části oživil a zaměstnal lidi, já jako komunista mu v tom rád pomohu.