Věci veřejné již poněkolikáté předkládají připomínky, Nečas vyhrožuje pádem vlády. A nemá cenu se tím zabývat, neboť zcela zjevně jim všem jde o něco zcela jiného. A zcela jisté bylo i to, že se zase nějak dohodnou (což se také dnes stalo).

Tunel zvaný církevní restituce je již příliš dlouho „rozestavěný“ a s rychle klesající podporou církví ze strany občanů se stává stále více politickou přítěží. Možnost „vrátit“ církvím majetek odmítají více než 2/3 občanů, a to i za situace, kdy dost lidí stále ještě nechápe, že nejde fakticky o vracení majetku, ale spíše o jeho darování ideologicky spřízněné kamarile. Kdyby si většina občanů uvědomila, že nejde o žádné vracení, ale o čistý (či nečistý) dar, pak by pravděpodobně podpora restitucím a potažmo i církvím klesla k nule. Vrátit lze totiž jen něco, co někdo skutečně vlastnil, a to jen tomu, kdo to vlastnil. Vše ostatní není restituce – „uvedení v původní stav“, ale jen kvazirestituce po česku, tedy „odklon“ či jiný zastírací název pro vyvedení státního majetku do soukromých rukou.

Je v podstatě jisté, že větší část ze 17 církví, kterých se tato kvazirestituce týká, nevlastnila žádný majetek. Je jisté i to, že podstatná část majetku zejména katolické církvi, a dalším dříve existujícím církvím, byla již vrácena na začátku devadesátých let zákonem o řešení některých majetkových křivd. Je prokazatelné, že většinu majetku, který má být vrácen – darován katolické církvi, tato nikdy nevlastnila, neboť to byl veřejný majetek, tedy majetek státu, který církev držela pouze ve správě. Je rovněž jisté, že většinu majetku církvi, o který se v restituci hlásí, odejmula zákonem již monarchie – zejména Josef II., přičemž to nebylo vinou úřadů  (tedy státu) plně realizováno.

Pokud, by mělo být něco vraceno, bylo by  proto namístě nejdříve dotáhnout do konce zákonné reformy Rakousko-Uherské monarchie, jakož i první pozemkové reformy předmnichovské ČR. A na ně se v žádném případě účelový restituční zákon s hranicí roku 1948 nemůže vztahovat. Následně rozhodnout, stejně jako to bylo u fyzických osob v případě institutu trvalého užívání zákonem, zda vůbec a v jakém rozsahu se institut správy majetku státu registrovanou církví změní na institut vlastnictví. A teprve následně by měl být takto identifikovaný majetek v držení státu případně předán relevantním subjektům, případně jejich právním nástupcům, či převeden s jejich souhlasem na jiný subjekt. A majetek, který by nemohl být ze zákonných důvodů takto předán, by pak měl být v souladu se zákonem finančně uhrazen. Netroufnu si spekulovat, jak velký by pak majetek k vrácení byl, ale fundované autority hovoří o rozsahu „řádově nižším“, než jaký chce darovat církvím současná vláda.

Jakákoliv dohoda s církvemi je v tomto ohledu, při existenci dosud nenaplněných zákonných norem, vysloveně nadbytečná. Neboť pozemkové reformy jsou právně platné a stát je povinen se jimi řídit, pokud je dalším platným, právně závazným úkonem nezruší či nezmění. Stejně tak stát je povinen zákonem stanovit dopředu a následně se tím řídit, za jakých podmínek a v jakém rozsahu se na majetek ve správě bude pohlížet jako na majetek ve vlastnictví. Vzhledem k tomu, že tyto povinnosti platně existovaly již v 90. letech, byl i „blokační paragraf“ víceméně účelový a nadbytečný a evidentně měl sloužit spíše jako forma nátlaku na obce a občany, aby následné restituce bez výčtu bezvýhradně akceptovali, jen aby se uvolnil jejich blokovaný majetek.

Nevím, z jakých čísel jsou prováděny výpočty o tom, co vracet, protože pokud jde o skutečná čísla, měl by existovat seznam majetku církví, z kterého součet vychází, stejně jako alespoň orientační ocenění. Pokud ale neexistuje seznam, nejde stanovit ani číslo, kolik procent se vrací naturálně a kolik finančně. Pokud seznam existuje, může zároveň existovat jen jeden logický důvod, proč jej nezveřejnit, totiž že obsahuje i položky již dávno vrácené, nebo zcela jednoznačně neoprávněné (podobně jako „vrácení“ Nové scény ND Voršilkám) a že je proplácený majetek finančně nadhodnocen. Jako nejpravděpodobnější se mi tak jeví závěr, že uváděná procenta a částky jsou v rámci jednání „vycucaná z prstu“, přesně ve stylu oné hospodské položky „jde to“ na účtu.

Jisté je, že vláda bude spěchat. Vztah občanů k církvím taje jako sníh na letním slunci. Předpoklad konzervativců z počátku 90. let, že náboženství nahradí materialismus a mezilidskou solidaritu, že církve se stanou, stejně jako v USA, „duchovním tankem“, který bude jako ve středověku pomáhat udržovat poddané v poslušnosti k mocným, se ukázal jako chybný. Nemalou měrou se o to zasloužily i samotné církve, jako za dob husitů, svou touhou po majetku a bezbřehým straněním současné moci.

Že tento svůj úkol církve v ČR nesplnily a zřejmě jej již ani nesplní, je již skoro jisté. Základním smyslem současné etapy církevních restitucí tak zůstává jen onen pro současný mafiánský kapitalismus v ČR příslovečný „tunel na majetek“ státu. Je na nás všech, abychom vládě, která nám předkládá v pozici onoho hospodského ten cinknutý účet, hlasitě řekli - „Nejde to“!