Institucionální záruky jsou samozřejmě nesmírně potřebné, a pokud nefungují správně, vždy to tvrdě pocítíme. Ale primární zárukou svobody je vyspělá občanská společnost. Bez ní jsou všechny ctihodné instituce pouhými prázdnými skořápkami, fasádou Potěmkinovy vesnice, za níž se klidně může skrývat tyranie. Výkonnými orgány, které mají dávat institucím obsah, jsou politické strany. Na nich stojí ústavní systém, ony mají pracovat tak, aby všechny instituce a všechny tři moci správně fungovaly a měly k tomu podmínky. Ony mají být továrnami na myšlenky a ideje, ony mají dodávat kvalitní lidi zastupitelské, čili reprezentativní demokracii.

Pokud tomu tak není, pokud oni „reprezentanti lidu“ nekonají tak, aby s nimi lidé byli spoko-jeni, máme zásadní problém. Zásadní, ale ne neřešitelný. Koneckonců, i politické strany jsou pouze jednou z částí občanské společnosti. Nestojí mimo ni. A už vůbec ne nad ní. Pokud se nám práce politických stran nelíbí, je v naší moci to změnit. Musíme ovšem s tou změnou začít sami u sebe. Demokratická reprezentace se nemůže příliš lišit od společnosti, kterou zastupuje. Nečekejme, že bude nějak zázračně lepší. Také však nemůže být o mnoho horší. Když všichni budeme sami od sebe i od politiků vyžadovat víc, věci se zlepší.

Že nic takového není možné? Ale ano. Ve skutečnosti už ona změna začala. Tlak veřejnosti si vynutil přímou volbu prezidenta. Stejně tak se postupně prosazuje změna v chování policie a justice. Složení parlamentu výrazně ovlivnila kroužkovací výzva. A byť šlo o akci naslepo, podstatné je, že lidé ukázali, že když se do toho opřou, dokáží zlomit i zdánlivě neotřesitelnou moc stranických sekretariátů – či možná spíš regionálních pašů. Takže ono to jde. Samozřejmě ne rychle ani snadno. Avšak zcela jistě. A to si přitom musíme uvědomit, že až na výjimky nešlo o nějaký organizovaný, řízený tlak. Ale o zcela spontánní projevy de facto anonymní masy lidí, oné „mlčící většiny“, která ukázala, že s jejím hlasem se musí počítat.