Období legisvakance je především určeno k tomu, aby se adresáti právního předpisu mohli dostatečně seznámit s jeho obsahem a následně se jím po nabytí jeho účinnosti bez větších problémů řídit. V praxi pak bývá tato doba úměrná významu a rozsahu změn, které nový právní předpis přináší. Například, když byl přijímán německý občanský zákoník z roku 1896, nabyl účinnosti až 1. ledna 1900. Tedy celé 4 roky se považovaly v tehdejším Německu za nutné k seznámení se laické i odborné veřejnosti s novou úpravou základních občanskoprávních, ale i obchodních vztahů. Účinnost ABGB byla odložena o celých patnáct let. Když byl projednáván nový český občanský zákoník, vedly se velké diskuse o délce legisvakanční doby. Tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, a v podstatě i autor nového občanského kodexu prof. Eliáš, prosazovali nabytí jeho účinnosti ještě před koncem současného volebního období. Původní návrh účinnosti občanského zákoníku zněl od 1. 1. 2013. Již složitost projednávání této normy ale ukázala, že roční lhůta nebude postačovat. Proto byla posléze posunuta hranice účinnosti na výše zmíněné datum 1. ledna 2014.

V této souvislosti je podstatné říci, že opozice, především poslanci za KSČM, ale - a to je podstatné - i široká odborná veřejnost, poukazovali v průběhu projednávání na skutečnost, že ani dvouletá legisvakanční doba nebude pro složitost nového občanského zákoníku postačovat. Rozsah změn, které přináší, se dá lakonicky vyjádřit poměrem 626 paragrafů starého občanského zákona ku 3046 nového. Je třeba však také objektivně říci, že rozsah obou občanských zákoníků je sice hmatatelný, ale nikoliv nejpodstatnější.

Zřejmě hlavním problémem nového občanského zákoníku bude materiální diskontinuita se zákonodárstvím do roku 1989. Tvůrci nového občanského zákoníku se absolutně rozešli s obsahovou a terminologickou koncepcí historického vývoje občanského práva a z něj postupně vyprofilovaných nových, relativně samostatných, právních odvětví, např. pracovního, rodinného práva. Zvolili cestu vystavění zcela nového právního předpisu s využitím institutů a pojmů, které dnes ani mnohdy nijak neodpovídají způsobu života. Vnímá však stávající ekonomickou a sociální nerovnost ve společnosti a předpokládá ukotvení majetkového censu v našem právním řádu. V řadě případů lze vést diskuse, nakolik je sama norma situována jako předpis základní a svým způsobem nadřazený jiným zákonům. Nejde zdaleka jen o kodifikaci občanskoprávních vztahů, ale o pokus kodifikovat základy celého civilního práva s dopady např. i do práva sociálního a pracovního. V řadě případů budí nový občanský zákoník dojem normy plné nostalgických vzpomínek na hlubokou minulost.