Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, já jsem přesvědčen, že je velmi dobře, že vláda tímto dokumentem dává najevo, že se rozhodla jít cestou racionalizace účasti našich vojáků v zahraničních misích. A Afghánistán, který je hlavním tématem této debaty, je místem, kde dnes působí přes 600 českých vojáků, a představuje hlavní působiště našich misí v zahraničí.

Nicméně mimo to naši vojáci působí v řadě dalších částí světa, a jakkoli jde o spíše symbolická čísla, tak i tito vojáci si zasluhují naší úctu stejně tak, jako jejich kolegové v Afghánistánu.

Předkládaný vládní návrh, který dnes diskutujeme, který se týká prodloužení účasti našich vojáků v zahraničních misí na období příštích dvou let, v mnohém - a zejména v té hlavní části, v Afghánistánu - reflektuje připomínky a postoje sociální demokracie a mne to těší, jakkoli by si sociální demokracie dokázala představit ještě ambicióznější, ještě možná rozsáhlejší stahování našich vojáků z Afghánistánu, tak tento návrh jde jednoznačně správným směrem. On počítá s postupným stažením našich vojáků z mise AISAV ke konci roku 2014 a s ukončením našeho působení v této mezinárodní misi.

Jak jsem řekl, my jsme vyzývali k mnohem ambicióznějšímu harmonogramu a dokázali bychom si jej představit, a současně chci ale také říci, že bychom upřednostnili a upřednostňujeme větší důraz na humanitární aspekt našeho působení v Afghánistánu. Nicméně respektujeme, že se vláda rozhodla jít tímto směrem, a dá se říci - nemusí pršet, stačí když kape.

Nicméně chtěl bych také říci, že za více než deset let působení v Afghánistánu mají naší vojáci být na co hrdi, ale přes nepochybné úspěchy, kterých se podařilo dosáhnout zejména v tom hlavním místě naší odpovědnosti, to je tedy provincie Logar, kde působí náš provinční rekonstrukční tým, tak nemůžeme úplně zavírat oči před některými dlouhodobě destabilizujícími trendy.

Je evidentní, že vládě v Kábulu se jen velmi těžce daří převzít kontrolu nad územím státu, zejména ve venkovských oblastech, a počet povstaleckých útoků stále roste, respektive ani nepolevuje, a to je z části díky i velmi propustné hranici s Pákistánem. Všudy přítomná korupce může jen těžko upevnit důvěru Afghánců natož pak mezinárodních donorů, včetně České republiky, kteří podporují vládu afghánského prezidenta Hámira Karzájiho. A zároveň se ukazuje, že přes velmi masivní nasazení vojenské síly se nepodařilo porazit hnutí Taliban a přidružené bojové skupiny.

A tato draze vykoupená lekce dokazuje, že v podobných konfliktech je nutno klást důraz také na získání náklonnosti lokální populace prostřednictvím humanitárních a rekonstrukčních programů.

A pokud mluvíme o situaci v Afghánistánu, tak je potřeba zmínit ještě jeden aspekt, a to je situace a role jeho souseda, a to Pákistánu. Já jsem hluboce přesvědčen, a věřím, že pan ministr to nebude rozporovat, že klíč k řešení afghánské situace není úplně a stoprocentně v Kábulu, ale z velké většiny je potřeba ho hledat v Islámábádu. A pokud s nepodaří přesvědčit současné vedení Pákistánu o tom, že stabilní a funkční Afghánistán není pro Pákistán hrozbou, ale spíše možností uklidnění situace v regionu, tak i přes masivní nasazení sil a prostředků jak vojenských, tak ekonomických, nebude možné situaci v Afghánistánu stabilizovat. A to je něco, co jsem ve vystoupení ministrů obrany a zahraničí nenašel, a popravdě řečeno ani jsem to nenašel v krocích české diplomacie. Prostě mi nemůžeme se tvářit, že Afghánistán je izolovaný problém a že pákistánská diplomacie a další složky pákistánské vlády v tom nehrají žádnou roli.

Toto zběžné hodnocení angažovanosti mezinárodních sil v Afghánistánu je nejen úzce spojeno s účelem a smyslem předkládaného dokumentu, ale také se dotýká budoucího nasazení našich vojáků v zahraničních misích za horizontem roku 2014. My totiž do budoucna budeme muset mnohem více zvažovat jak, kde a za jakých podmínek budeme moci nasadit naše vojáky ve světle čím dál více omezených zdrojů a schopností /o tom tady mluvili moji předřečníci/, a to je bohužel realita, do které naše ozbrojené síly přivedla i současná vláda svou politikou plošných a často nerozvážných škrtů. Tady prostě platí ten argument, že Armáda České republiky je nastavena na rozpočet 50 mld., a pokud má k dispozici méně, tak jenom projídá svoji budoucnost, resp. není schopna plnit ani základní funkce, mezi které patří i reprodukce majetku, techniky a schopností.