Zářným příkladem je dlouho diskutované zavedení standardu a nadstandardu, prostřednictvím kterého se tato vláda snaží přeměnit zdravotnictví ze všem dostupné veřejné služby v business projekt, ve kterém i za základní zdravotnickou péči bude pacient muset platit.

Ministr Heger se stal symbolem pro zavedení standardu a nadstandardu (rozumějte rozdělení na zdravotnictví pro chudé a bohaté) a krok za krokem jej prosazoval v poslanecké sněmovně. Navzdory třem pětinám občanů, kteří tyto změny odmítají, navzdory Senátu PČR, který zdravotnickou reformu odmítl. Když ale minulý týden Leoš Heger představil seznam tzv. nadstandardů, za které si všichni od 1. ledna 2012 připlatíme, kupodivu se žádná velká nevole z řad veřejnosti i odborníků nekonala. Ministerstvo zdravotnictví pojalo tento seznam poněkud skromněji, než se očekávalo, a oproti tomuto očekávání se mu podařilo docílit dojmu, že se vlastně nic zásadního neděje. Opak je ale pravdou. Ministr Heger sice kráčí pozvolně, ale za rok a pár měsíců v úřadu už takto „došel dál" i než známý zdravotnický tandem Julínek a Cikrt.

Jak sám Leoš Heger řekl, i díky strachu z rozhodnutí Ústavního soudu se zatím sáhlo jen k některým nadstandardům, které by neměly mít problém tímto přezkoumáním projít. Je přitom ale evidentní, že se jedná pouze o první krok, který má sloužit k otestování mantinelů, za které je možné v budoucnu jít. A nepochybuji o tom, že Leoš Heger za ně půjde. Pomalu, ale jistě. Navíc i to, co bude zavedeno jako nadstandard od začátku příštího roku, nemohu považovat za marginálii. Chystá se možnost zaplatit si na provedení operace např. primáře a nechat se operovat třeba o víkendu nebo večer a nemocnice dostanou volnou ruku v určování cen za tyto služby. Oproti ministerským představám, které jsou prý okolo jednoho tisíce korun, nemocnice již dnes říkají, že příplatek bude vyšší, např. až pět tisíc korun.