Na jednu stranu je jednou z nejvyhledávanějších turistických lokalit a na druhou stranu je Václavák oblíbený i pro skupinky narkomanů a pochybných existencí, které si oblíbily zejména tamní pasáže. Václavské náměstí se zapsalo do dějin města i celé země jako ikonické místo, které bylo svědkem řady historických událostí - je symbolem konce totality a příchodu demokracie, ale přesto je zamořen kasiny, hernami, lacinými obchůdky s upomínkovými cetkami a ohyzdnými stánky s pochutinami nevalné chuti. Návštěva Václaváku představuje pro Pražany často jen nutné zlo.

Tuto nemilou skutečnost si uvědomuje magistrát, městská část i sami rezidenti. Ovšem pohled na to, jak danému místu pomoci se diametrálně liší. Celou situaci navíc komplikují média, která místu nastavují dosti pokřivené zrcadlo tím, že upřednostňují naprosto banální nápady a proklamace kterékoliv ze zainteresovaných stran.

Zářným příkladem toho je například bouřlivá veřejná debata nad osudem pouličních stánků s občerstvením. Mít buřt či nemít, to je oč na Václavském náměstí běží. A nejen Shakespeare se otáčí v hrobě. Témat je přitom spousta: demolice domu na rohu Opletalovy ulice, konání veřejných shromážděních, ale prim, světe nediv se, hrají klobásy. Jakoby ty nevábně lahodící uzeniny měly pro městskou část Praha 1 nějakou zvláštní moc, která její představitele nutí tento „problém“ omílat stále dokola. "Václavské náměstí přijde po Novém roce o většinu stánků", "Na Václavském náměstí bude jediný stánek, Praha 1 se bouří", "Praha 1 odmítá konec klobás na Václavském náměstí“, zní titulky novin z posledních týdnů. O tom, že Václavskému náměstí by mohlo vrátit život například vybudování pěší zóny až k soše sv. Václava a zavedení tramvají středem bulváru, se vesměs taktně mlčí.