Václav Klaus je politik, který k sobě přitahuje voliče dvěma způsoby. Prvním je jeho postoj ke světu – prosazování čistého tržního hospodářství, svobodné společnosti a silného národního státu. Druhým je postoj k jeho vlastní osobě. A to bylo, je a bude klíčové pro jeho politický úspěch. Vzpomeňme na tzv. sarajevský atentát. Hlavním tématem tehdejší doby se nestala ekonomická situace země, jaké daně máme platit, jaké protikorupční opatření máme přijmout, ale jaký máme vztah k Václavu Klausovi. V tomto byl Václav Klaus vždy mistr a v této situaci se cítil jako ryba ve vodě. Celá společnost, politické strany a jednotliví politici se štěpili podle svého vztahu ke Klausovi. A situace se může snadno opakovat. Bude to opět jeho osoba, na které se bude štěpit společnost, která bude klíčová pro zařazení v politice. Václav Klaus a „jeho kauza“ se stane jedním z hlavních témat příštích týdnů, možná měsíců. Jiří Dienstbier tak nepřímo oživuje „fenomén Klaus“, který díky této kauze může opět dorůst nemalých politických úspěchů. Václav Klaus potřebuje ke své politice konflikt a vymezení se. A nejlépe, když se vymezují vůči jeho osobě.  Václav Klaus nikdy nebyl politik, který by chtěl především lidi spojovat a hledal kompromis ku prospěchu této společnosti. Pokud navíc soud rozhodne, že velezradu Klaus nespáchal, bude to mít navíc i s „morální“ satisfakcí. Čím více se bude na Klause útočit, tím více bude Klaus přítomen. A o to mu jde. Může se stát, že volby v roce 2014 nebudou nejen o programech, o chybách Nečasovi vlády a o tom jak dále, ale o referendu, zda má Klaus pokračovat ve své politice. Jako v roce 1998. Jedno je jisté, fenomém Klaus bohužel nekončí.

Marian Jurečka