Kalousek: Díky vládní strategii není Česko rukojmím finančních trhů

Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dovolte, abych vám stručně jménem vlády předložil vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů, které jsou součástí vládní snahy o konsolidaci veřejných rozpočtů.

Vláda v roce 2010 stanovila svou jasnou fiskální strategii postupného snižování deficitu veřejných rozpočtů, strategii, která nepochybně získala důvěru ČR, strategii, díky níž je ČR stále ještě na rozdíl od některých svých kolegů v EU zcela suverénní země, která není rukojmím finančních trhů. Stanovovala ji v situaci, kdy makroekonomické prognózy nejen českých autorizovaných pracovišť, ale mezinárodních pracovišť, pro léta 2011 až 2014 předpokládaly ekonomický růst v tempu mezi dvě až čtyři procenta v jednotlivých letech. Proto, vědoma si možnosti přírůstků plynoucích z prognózovaného nárůstu HDP, vláda svůj konsolidační projekt v roce 2010 projektovala výlučně na výdajové straně, neboť na příjmové straně předpokládala meziroční navyšování příjmů plynoucích z růstu ekonomiky.

Pro vaši informaci – jeden bod nárůstu HDP je zhruba podle struktury exportu 12 mld. přírůstku, aniž by se musela změnit legislativa. V dobách třeba pětiprocentního růstu, což jsou doby, které se nám dlouho nevrátí, mohl každý ministr financí počítat s tím, že aniž by hnul rukou, tak příští rok bude mít o 60 mld. Kč příjmů více.

Tyto makroekonomické prognózy se nenaplnily a myslím si, že budeme rádi, pokud situaci v Evropě ještě několik dalších let budeme moci nazývat stagnací a nikoliv hlubokou recesí, rozhodně s těmito meziročními přírůstky nemůžeme počítat. Proto vláda, která nechce upustit a nemůže upustit od strategie postupného snižování deficitu, musela sáhnout ke kroku, kdy konsolidaci nerealizuje pouze na výdajové straně, jak měla původně v úmyslu, ale realizuje ji jak na výdajové, tak na příjmové straně. Tady dovolte, abych znovu zdůraznil poměr – 68 % konsolidačního úsilí se odehrávají na straně výdajové, 32 % konsolidačního úsilí se odehrává na straně příjmové, tedy navýšením daňové kvóty, což je návrh, který vám teď předkládám. Oněch 68 a 32 opakuji právě proto, že při čtení českých novin to vypadá jako že vláda nedělá nic jiného než že zvyšuje daně.

Ano, navrhujeme zvyšování daní. Děláme to v situaci, kdy jsme přesvědčeni, že to je odpovědné, nezbytné, byť nepopulární. Ale stále je to pouze 32 % konsolidačního úsilí, a 68 % vláda realizuje úsporami, tedy na straně výdajové.

V případě navyšování daní vláda sledovala dva cíle. A to nezměnit současnou míru – samozřejmě naplnit příslušným způsobem předpokládané příjmy státního rozpočtu a současně tím nepohnout rozdíly mezi jednotlivými příjmovými decily obyvatelstva. To znamená, nezměnit současnou míru solidarity nebo – chcete-li rovnostářství. Prostě v každé zemi existují nějaké rozdíly mezi různými příjmovými skupinami. Dovolte, abych vás informoval, že i po všech změnách, které byly realizovány, Česká republika stále ještě je mezi zeměmi OECD jednou z nejrovnostářstějších zemí z hlediska příjmů mezi nejslabším a nejsilnějším decilem obyvatelstva. To znamená, stále tu jsou ještě jedny z nejmenších rozdílů v zemích OECD. Našim záměrem bylo tyto rozdíly ani nezmenšovat, ani nezvětšovat. Což samozřejmě chápu, že to může být předmětem vášnivé politické diskuse, protože určitá část společnosti, politického spektra logicky si přeje, aby se ty rozdíly zmenšovaly. To znamená, aby větší a větší zátěž byla nakládána na ty tzv. bohatší. Nemám to rád, radši říkám vysokopříjmové, protože bohatství a vysoký příjem, to jsou dva různé pojmy. A mnohem menší zátěž na ty chudší. Jiná část společnosti na to má opačný názor. Vláda je přesvědčena, že ty nůžky by se neměly ani otevírat, ani přivírat, že by měly zůstat v tomto stávajícím gardu. Což je samozřejmě ryze politický postoj, na který mohou být různé názory.

Tím druhým cílem je: Zvyšujete-li daně, což nedělá nikdo rád, nikdo to nepokládá za populární a nikdo to nepokládá za prospěšné pro prosperitu, konkurenceschopnost ekonomiky, snažíte se volit to menší zlo z těch několika špatných rozhodnutí. A tady je vláda hluboce přesvědčena, protože koneckonců cílem nejsou zkonsolidované veřejné rozpočty, ty jsou pouze nezbytným nástrojem konkurenceschopnosti, cílem je konkurenceschopnost. A zdravé makroekonomické prostředí. A pak je vláda přesvědčena, že mnohem menším zlem je zdanění spotřeby než zdanění výkonu. To znamená zvýšení DPH, nikoli zvýšení korporátních daní, popř. daní z finančních transakcí, popř. progresívní daně z příjmů právnických osob. Což jsou nástroje, kterými všechny země v Evropě nějakým způsobem zvyšují svoji daňovou kvótu, což jsou nástroje, které volí některé naše sousedské země a my je pokládáme za přístup neskonale škodlivější než to, co navrhujeme my. Byť samozřejmě – znovu opakuji – nikdo z nás se nedomnívá, že zvýšení daní je prorůstové opatření.

Nikdo z nás neříká rád, že navrhuje zvýšení daní. Každý, kdo není úplný psychopat, rád řekne "navrhuji daně nižší a sociální dávky vyšší". To říkali i vodní králové. Nicméně odpovědnost za budoucnost a suverenitu České republiky nám to v současné chvíli neumožňuje.

Já nebudu opakovat celou řadu opatření. Byla mnoho a mnoho měsíců předmětem veřejné diskuse. Dovolím si jenom říct, že celková konsolidační opatření jsou ve dvou základních patrech. V tom prvním patře jsou robustní, fiskálně masivní kroky, bez kterých o konsolidaci není možné uvažovat. To je úprava DPH na straně příjmové, tak jak je vám navrhováno, na straně výdajové je to výrazné zpomalení valorizace penzí. Plus výrazné snížení nákladů na administrativní výdaje státu. Bez kteréhokoli z těchto tří opatření konsolidační balíček ztrácí smysl.

V tom patře nižším jsou fiskálně méně robustní opatření. Nicméně nesmírně důležitá pro onu prioritu, o které jsem hovořil před chvílí. To znamená, aby se ani neotevíraly, ani nepřivíraly nůžky mezi jednotlivými decily veřejnosti. Pokud vláda musí, a to musí, obrátit se na seniory a říct "prosíme o pochopení vzhledem k situaci a vzhledem k tomu, že reálné důchody rostly, že nyní sice porostou nominálně, ale neporostou reálně", tak současně pokládá za fér, aby se obrátila na vysoko příjmové, nikoli na bohaté, a už vůbec ne na milionáře. Jenom ti nejtupější novináři tomu říkají milionářská daň. Prosím, milionářská daň je majetková daň, nikoli daň z příjmů. Toto je daň z příjmů a není vyměřena milionářům, je to solidární příspěvek ve výši 7 % spolu s odstraněním stropů.

Zeptáte-li se, proč právě 7 %, tak to je číslo, které odstraňuje degresi nad stropy sociálního a zdravotního pojištění.

V tuto chvíli podle současného právního stavu, podle současné legislativy je křivka daně z příjmu fyzických osob mírně progresívní, byť máme jenom jednu sazbu, tak je progresívní vzhledem k velkorysým slevám na dani, do výše stropů sociálního a zdravotního pojištění. Nad těmi stropy začíná docházet k degresi. Tento sociální příplatek spolu s odstraněním strojů zdravotního pojištění tuto degresi odstraňuje a dál si lze představit míru zdanění fyzických osob jako lineární. To znamená, nepokračuje progrese, ale také nedochází k degresi.

Já se ještě malinko zastavím, protože to je nejvášnivěji diskutovaná daň, u DPH. Abych si trochu zapolemizoval s velmi zjednodušenou hypotézou, že tím, že došlo – neboť v roce 2012 už došlo ke zvýšení DPH, nikoli v základní, ale ve snížené sazbě, z 10 na 14 % – k tomuto zvýšení, se vybralo méně. Ono při prvním pohledu na čerpání prvního pololetí, prvního až šestého měsíce – DPH – to k tomuto výkladu svádí. Proto dovolte, abych tento výklad podrobil trochu hlubší analýze.

Podíváme-li se na inkaso DPH za prvních šest měsíců v roce 2012, pak skutečně to inkaso bylo nižší, než inkaso DPH za rok 2011, kde byla snížená sazba 10 %. Je to koeficient zhruba 97,3 nebo 97,4. Je to způsobeno dvěma vlivy. Jeden vliv je metodický, to je výjimečně tučný měsíc, v květnu 2011 díky technické novele DPH se větší část inkasa výjimečně a neopakovatelně nakumulovalo do května 2011. A květen 2012 shodou okolností byl zvolen jako měsíc pro vratky, jeden měsíc v roce to udělat musíte. Takže ty dva květny výjimečně a neopakovatelně proti sobě do značné míry poměr inkasa meziročně zkreslují.

Kdybychom ty první dva květny vytrhli a porovnali jen prvních pět měsíců, bez květnů, tak nejsme na koeficientu 97,3 – ale jsme na koeficientu zhruba 104, o čtyři procenta vyšší inkaso než v roce 2011. Takže tento metodický vliv, který je menší než ten druhý, o kterém budu mluvit, tento metodický vliv s pravděpodobností blížící se jistotě se do konce roku vykompenzuje, protože je neopakovatelný.

To, co se samozřejmě nevykompenzuje, je nižší spotřeba domácností, než odpovídá a bylo rozpočtováno v makroekonomické prognóze. Prognózováno bylo tuším 4,1 nebo 4,2 – jedno z těchto dvou čísel je pravdivé, je to lehce přes 4 % – nárůst spotřeby domácností. Skutečností je stagnace. To znamená, spotřeba neroste. Díky nižší spotřebě logicky dochází k nižšímu inkasu DPH. Neplatí však hypotéza, že se to týká zboží ve snížené sazbě a že si lidé jezdí levnější potraviny do zahraničí, že jsme zdražili zboží ve snížené sazbě, a proto ono zboží ve snížené sazbě – tam poklesla spotřeba. To není pravda. Spotřeba zboží ve snížené sazbě dokonce mírně vzrostla. To znamená, tato hypotéza u potravin, léků, vodného, stočného neplatí. Samozřejmě logicky na to každý z vás může odpovědět – "no, samozřejmě, jíst, topit, vodit a točit se musí". To znamená, jsou-li dražší tyto komodity, tak logicky klesá spotřeba toho zboží ve snížené sazbě. Ale pokud by tato hypotéza, s kterou se často setkávám ve veřejné diskusi, platila, tak ta aritmetika je celkem jednoduchá. Jestliže získáváme vyšší inkaso za zboží ve snížené sazbě o 4 body pět až šest miliard, tak by se o pět až šest miliard měla snížit spotřeba v základní sazbě. A ona se snížila o 70. Takže to neplatí. Samozřejmě nějaký vliv DPH tam bude, ale je mnohem menší než vlivy další. Takže se domnívám, že se jednak jedná o celoevropský trend, protože je ekonomie věda společenská, nikoli exaktní, něco jiného je dobrá, optimistická nálada, něco jiného je blbá nálada, že prožíváme globální krizi.

Prožíváme. Což zvyšuje do značné míry nejistotu a vede domácnosti k mnohem větší obezřetnosti při utrácení. To je běžný dopad společenské atmosféry. Jednak je tady jeden významný fenomén, který je exaktně doložitelný, nad kterým je možné se mírně pousmát s rozporuplným pocitem. To je skutečnost, že objektivně rostou úspory domácností, ať už na bankovních produktech nebo na penzijním spoření, a klesá spotřeba. Je doložitelné na exaktních číslech, že domácnosti se začínají chovat tak, jak jim patnáct let řada ekonomů a několik málo politiků říká – že není možné spoléhat se jenom na stát a že je nezbytné si na horší časy, zejména na stáří, odkládat část své spotřeby a spořit, samozřejmě na úkor každodenní spotřeby. Což je odpovědné, což je správné, ale má to aktuální dopad na okamžité inkaso DPH.

Já z toho mám takový rozporuplný pocit a patřím mezi ty, kteří toto těch 15 let říkali, že penzijní a zdravotní reforma je více osobní odpovědnosti, více osobní spoluúčasti a odkládání každodenní spotřeby na horší časy – že bych se na jednu stranu měl radovat, že k tomu objektivně dochází, na druhou stranu jako ministr financí, který sleduje aktuální inkaso DPH, bych se z toho radovat neměl, ale rozhodně to nechci těm domácnostem rozmlouvat. V každém případě neplatí, že když k tomu nedojde, že když DPH nezvýšíme, spotřeba stoupne a dosáhneme vyššího inkasa. To v žádném případě neplatí. Pokud k tomu nedojde, pak není v silách žádné odpovědné vlády předložit smysluplný rozpočet na rok 2013 pod 3 % HDP. A to je pro tuto vládu nepřekročitelný cíl. Děkuji za pozornost.