Jsem proti amnestii jako plošnému a kolektivnímu mechanismu, který osvobodí nejenom ty, kteří si to zaslouží, ale i ty, kteří by měli podle všech morálních i kulturních zásad naší společnosti i nadále setrvat za mřížemi. Jsem pro milost, jako individuální akt, zohledňující konkrétní lidský osud a usilující o jeho napravení.

Amnestie prezidenta Václava Klause je ukázkovým příkladem toho, jak to nemá být. Na svobodu vycházejí lide, nad jejichž propuštěním zůstává slyšným lidem rozum stát a obhajoba takovéto situace tím, že amnestie je plošnou záležitosti, není a nemůže být na místě - od čeho tady přece máme institut milosti?

Je jasné, proč ministr spravedlnosti takovému kroku přitakává, jeho rezort nedostává dostatek rozpočtových prostředků pro správu věznic, kterou proto v posledních měsících sotva zvládal. Propuštění vězňů na svobodu však nemůže být řešením, kolik

miliard korun a tisíc hodin poctivé práce policistů, státních zástupců a soudců nás stálo, abychom naši společnost před těmito lidmi ochránili? A co společného se správností a lidskostí může být jejich nynější plošné propuštění?

Cožpak nešlo individuálně zvážit každý případ v rámci prezidentských milosti? Cožpak je to teď spravedlivé vůči všem, kdo se podíleli na jejich dopadení a usvědčení, cožpak je to spravedlivé vůči těm, koho teď mnozí čerstvě propuštění vězní napadají? Podle mne nikoliv.