Ve Fezu jsem si snad poprvé – po řadě návštěv arabských zemí – uvědomil význam (a řadu souvislostí) rozdílu mezi vnější zahradou, jak je to obvyklé v evropském světě, vyjadřující jistou otevřenost, a vnitřní zahradou, kdy zahradu před vnějším pohledem zavírá dům (nikoli plot). Tento typický arabský způsob architektury evidentně respektuje uzavřenost zdejší společnosti – se spoustou souvislostí v roli rodiny, v postavení ženy atd. I hotel v Rabatu, kde tyto zápisky před odjezdem domů píšu, má vnitřní zahradu, o které z ulice nikdo nic netuší. Dává to jistý pocit bezpečí, aspoň tak je mi to zde vysvětlováno.

Otevírání se (tedy liberalizování se) či zavírání se je důležité. Na konferenci ve Fezu vysvětloval jeden marocký profesor, který nedávno z francouzštiny přeložil knihu o liberalismu, že arabština sice má slovo pro komunismus, socialismus i nacismus, ale nemá slovo pro liberalismus. To jistě není náhoda.

Konference ve Fezu byla i o islámu. Její maročtí účastníci – včetně rektora univerzity ve Fezu nebo prezidenta „networku“ arabských liberálů z Casablanky – mluvili o islámu a toleranci a o islámu a demokracii. Nikdo neprotestoval, ale příliš vyargumentované se mi to nezdálo. Bylo to pouze „postulováno“, cítil jsem v tom více chtění, než odrazu reality. Zazněl tam i výrok, že jedině islamistické strany měly v loňském roce odvahu a sílu porazit autoritativní režimy – proto musely zvolit demokracii. Uvidíme. Islamistické strany tureckého nebo marockého předsedy vlády – zdá se – v tomto směru postupují.

Evropský návštěvník si v marockých městech musí klást otázku, je-li to tady více „south of France“ nebo „north of Africa“. Rozdíly až zas tak velké nejsou. Vyjede-li člověk po krásné (naprosto nedrncající) dálnici z Fezu do Rabatu, během 180 kilometrů vidí už spíše severní Afriku, i když relativně velmi spořádanou. Vidí spíše „severní“, než „Afriku“. Je to stará, několik tisíciletí obdělávaná země a je to na ní vidět. Roční období je tu o takových 5-6 týdnů dále než u nás, pole a louky jsou krásně zelené, plné barevných květin, všude olivy (hlavní produkt Maroka), už teď melouny, ale i oslíci, vyšší mechanizaci vidět není. Kdosi vtipně poznamenal, že jsou všechny zdejší potraviny bio – z pole je nevozí traktory, ale oslíci.

V Rabatu jsme ubytováni v nejstarším hotelu města „La Tour Hassan Rabat“, který vznikal přesně před 100 lety spolu s francouzským protektorátem Maroka. Je to hotel také arabského stylu, ale daleko moderněji koncipovaný, než ten ve Fezu. Rabat je moderní, bílé město s jedním miliónem obyvatel, ale bez jakéhokoli „downtownu“ s vysokými, mrakodrapovými budovami.