Vážená paní Salivarová,

s hlubokým pohnutím jsem přijal zprávu o smrti Vašeho manžela. Dovolte mi, abych Vám za sebe a za celou českou veřejnost vyjádřil co nejhlubší soustrast.

Josef Škvorecký byl a navždy zůstane zcela výjimečným fenoménem českého kulturního a společenského života druhé poloviny dvacátého století. Jak jsem o něm řekl v Náchodě při jeho osmdesátinách, byl to „svobodný muž v nesvobodném světě“. Nejen svým bohatým, žánrově i tématicky pestrým dílem, ale – či snad především – svými životními postoji. Nepatřil k té převažující části českých intelektuálů, kteří museli projít zkušeností v komunistické straně, aby pochopili svůj omyl, ale patřil k těm nemnoha, jimž bylo vždy intuitivně jasné, že se svoboda a komunismus spojit nedají.

Josef Škvorecký byl solitér, který k nám v nejtěžších dobách nesvobody vnesl ducha amerického konzervatismu a svobodomyslnosti. I v kanadské emigraci, po sovětské okupaci Československa, nejenže neztratil kontakt se svou vlastí, ale pracoval pro ni a pro její budoucí svobodu jako málokdo druhý. Často vzpomínám na naše setkání v Americe – na Cornellu i na Berkeley – na jaře 1969.

Osobně jsem mu za jeho úžasnou aktivitu několikrát po roce 1989 poděkoval. V této chvíli tak chci učinit ještě jednou, nikoli však naposledy. Svým dílem i skvělým příkladem občanských a lidských postojů s námi Josef Škorecký zůstane ještě dlouho. Věřím navíc, že to platí nejen pro generace, se kterými sdílel pohnuté osudy naší země v druhé polovině XX. století a počátku století jedenadvacátého.

Vážená a milá paní Salivarová,

přijměte, prosím, v této pro Vás těžké chvíli ujištění o mé hluboké účasti na Vašem smutku. Není fráze říci, že nejen já, ale i velká část české veřejnosti je v tuto chvíli s Vámi.

Václav Klaus