Děkuji organizátorům za opětovné pozvání na Žofínské fórum. Nevím, kolikáté mé vystoupení zde na Žofíně to už za ta dlouhá léta je, ale vím, že jsem zde byl naposledy v březnu 2010, tedy před dvěma roky. Během této doby se toho u nás doma, ale i v Evropě a ve světě událo mnoho. Stejně tak ale platí, že se mnohé potřebné věci neudály a že mnohé zůstalo při starém. Chce se mi dodat, bohužel. Stále je – nesmírně populisticky – propagováno, že je třeba změnit lidi, zatímco je třeba změnit systém. Že je třeba změnit lidi a ne systém hlásal už komunismus.

Pozorně jsem si pročetl text svého minulého vystoupení a mám dojem, že bych z něj měl leccos zopakovat. Snad nikoli z důvodu absence nových nápadů, či z důvodu strnulosti a nepružnosti mého myšlení, ale spíše proto, že svou aktuálnost v mnohém neztratil. Tehdy jsem např. řekl, že „dnešní finanční a ekonomická krize nebyla způsobena selháním trhu, jak se nám různí politikové snaží namluvit, ale selháním chování některých ekonomických subjektů pohybujících se v rámci systému státem, resp. právě těmito politiky velmi podvázaného, pokřiveného a deformovaného trhu“. Na tom nemám co měnit, platí to pořád a nedávná (nebo snad ještě i dnešní) vajíčková krize to jenom potvrzuje. Mnoho lidí tomu však stále nechce rozumět.

Před dvěma lety jsem řekl i to, že „naším skutečným ekonomickým problémem je stav veřejných financí, rychlý růst zadlužení státu a naprostá nemožnost tuto situaci změnit, či dokonce vyřešit pouhým znovunastartováváním ekonomického růstu, v což bohužel někteří naši ekonomové a politikové stále doufají. Jestli potřebujeme něco, pak je to vymanění se z dluhové pasti.“ Dnes snad ví už i naše parlamentní opozice, na rozdíl od opozice neparlamentní, že je naše žití na dluh neúnosné a že ho neodstraní pouhé zrychlení ekonomického růstu, nemluvě o tom, že žádné takové, tolik potřebné zrychlení růstu u nás není na pořadu dne a že nemáme žádné nástroje, jak ho vyvolat.

Evropská unie při současných plánech na přetvoření sebe sama v unii fiskální najednou v lednu objevila, že se máme zabývat nikoli celkovým, ale tzv. strukturálním deficitem státního rozpočtu. Nebylo náhodou, že jsem zde před dvěma lety řekl, že „tzv. strukturální, čili nikoli cyklický deficit státního rozpočtu u nás existuje minimálně od roku 1998, kdy došlo k uvolňování laviny rozpočtových deficitů naší první socialistickou vládou“ a že se situace sama od sebe v dalších letech zlepšit nemůže. I to platí dodnes.[1]

V závěru svého vystoupení jsem varoval, že se nemůžeme spoléhat na to, že jsou v některých zemích západní Evropy rozpočtové schodky a státní dluh vyšší než u nás, neboť „otevřenost naší ekonomiky, její relativně malý rozměr a její geografické umístění ji činí vysoce zranitelnou, jakmile by světové finanční trhy ztratily důvěru v naše státní finance.“ Tyto věty je možné rozvíjet, doplňovat, kvantifikovat, ale na jejich podstatě se tím nic nezmění.