Tak historik  P. Placák  v článku „ Chraň bůh historii“ ( LN   25. 4. 2013)  vyjmenovával znaky totalitního režimu charakterizující naší předlistopadovou dobu:  režim nutil lidi k politické angažovanosti, mobilizoval proti nepříteli, prosazoval ideologizaci veřejného života…. Bezpochyby, ale když jsem se autora dotázal, zda  náhodou nezaměňuje to, co je a co není důležité, tedy zda tyto  bezpochyby nepřijatelné jevy nemůže velká část občanů považovat za méně nepřijatelné  než ekonomické a sociální  ohrožení existence  svých rodin,  které jim v demokratickém režimu hrozí, odpověděl mi autor článku  sdělením, že takto bychom mohli  „ vyvinit“ i nacistický režim v Německu, který ve třicátých letech  přece umožnil  plnou zaměstnanost a dosáhl toho, že řada dělníků si poprvé mohla dovolit dovolenou u moře.   To je jistě pravda, ale není právě v tom ten problém? Není  zjevné, že pak  by různé totalitní, nedemokratické a i jinak „nepřijatelné“ režimy mohly nejen pro historii, ale i pro paměť svých současníků být legitimizovány poukazem na řešení sociálních problémů, které naopak režimy „přijatelné“  schopny vyřešit zcela zjevně nejsou?

Ještě výrazněji tento problém je patrný v odpovědi režiséra R. Špačka, který v Magazínu Lidových novin (z 27. 4. 2013) tvrdí, že u nás „celých 41 let zde vládl zcela průkazně totalitní režim…“,  což dokládá definicí tohoto pojmu: „vedoucí úloha KSČ, politicky motivované soudnictví, povinnost pracovat, zavřené hranice, nesmělo se svobodně podnikat…. Zcela jistě, ale neodpovídá oné „povinnosti pracovat“  také právo brát pravidelně mzdu, která zajistí nutnou existenci a vylučuje vznik  ghett se sociálně  vyloučeným množstvím osob? Tomu by se velmi podstatná část občanů jistě nebránila.   A nebylo v očích mnohých „zpolitizované soudnictví“ nahrazeno představou  o soudnictví zkorumpovaném?