Už nějaký čas se začínám bát toho, že pokud nebudou v ulicích hořet auta a dav lidí neobsadí Český rozhlas a Českou televizi, nic se v této zemi do voleb (a po nich kdoví, jestli…) nezmění. Nemenší obavu ve mně však vzbuzuje představa,že by se toto mohlo stát po čtvrteční demonstraci v Praze, svolané na výzvu tzv. Holešovské výzvy (kdo jí neznáte, doporučuji přečíst: všichni mají odstoupit a stát bude řídit jimi jmenovaná „Národní rada“ nebo „kabinet odborníků“, patrně z nebe spadlých… .

Dočítám se v tisku, že občany vedl k budově České televize Zdeněk Ponert. Kdo ho nezná, tak sděluji, že jde o zcela vyšinutého pražského taxikáře, který objíždí Prahu mercedesem popsaným vulgárními nápisy, pere se s policií o nejlepší místo k parkování a pravidelně, při jakémkoliv shromáždění občanů, vykřikuje z okénka svého vozu věty postrádající jakékoliv jiné sdělení, než požadavek naprosté „svobody“ pro jeho „podnikání“. Představa, že tento člověk k národu promlouvá z obrazovky „revoluční televize“ mě sice děsí, na straně druhé si umím představit, že to je balzám na kteroukoliv provládní duši. Mít v ulicích jen takovouto „opozici“, to musí být radost.

Avšak nesuďme na základě jednotlivostí. Jakýsi Vlastimil Růžička (člen oné Národní rady) prý vykřikoval, že takto zaplněné Václavské náměstí viděl „naposledy před 23 lety“. Nevím co, vzhledem k svému věku, viděl před 23 lety, ale zřejmě neviděl demonstraci „Děkujeme, odejděte“ (ta byla asi 5x větší, než ta čtvrteční) a dvě demonstrace odborářů co do počtu účastníků se čtvrtkem zcela nesrovnatelné. Jistě to není podstatné, ale podstatné je jedině to, jaké představy o svém významu mají budoucí rádoby vůdci národa….