Česká cesta transformace, kupónová privatizace, ale i zkušenosti z dosud ukončených „náprav“ již přinesly nejednu trpkou zkušenost. Co nového přinášejí - nebo přinést mohou – masivní restituce církevní, které jsou v současnosti dnes a denně na paškálu nejen hromadných sdělovadel. Jsou vášně, provázené často ztrátou soudnosti, které vyvolávají, na místě nebo je to jen vlnobití v pověstné sklenici vody?

Pomineme-li průvodní okolnosti a fakta, která jsou diskutována se stupňovaným používáním silných slov a emočních dmutí, i řadu již konstatovaných systémových „nedořeků“, mezi něž patří vyřazení obou levicových parlamentních stran z kuloárních rokování o dohodě, která předcházela zpracování právě posuzované legislativní předlohy, nelze nevěnovat pozornost dalším, neméně důležitým průvodním okolnostem. Stále otevřená historie polistopadových restitucí vstoupila do již třetího desetiletí. Církevním restitucím předcházely restituce živnostenské, zemědělské, ale také majetků některých občanských sdružení. Zásady, na kterých byly založeny, nelze hodit přes palubu už proto, že mohou vést k dalším neméně citelným důsledkům do polistopadových majetkových a veřejně finančních polistopadových poměrů. Administrativní bezelstnost demokratických pravicových administrativ, která již několikrát vedla k vysokým ztrátám v řádech stovek miliard Kč, by za jistých okolností mohla pokračovat.

Tzv. výčtový zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a olomouckého arcibiskupství stanovil výchozí obecné zásady, platné i pro další restituce. Patří mezi ně již mnohokrát zmíněné období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, omezení příjemců-adresátů na státní příslušníky-občany Československé federativní republiky (tedy i současného Česka) – vedlo to k vyřazení historických politických stran s výjimkou ČSSD, která po mnohých peripetiích souvisejících s disonancemi mezi rozhodnutími federálních a později českých státních orgánů období první Klausovy vlády prokázala až r. 1999 před ústavním soudem svou činnostní kontinuitu zásluhou čtyřicetiletého působení exilové strany (mj. zásluhou jejích tehdy ještě žijících členů) – a druhá vlna agrárních“ restitucí po vytvoření Státního pozemkového fondu probíhající zhruba v druhé polovině devadesátých let minulého století. Vzhledem k možnostem veřejných rozpočtů i dalším zátěžím, kterým byly vystaveny neblahým působením klausovské tzv. šokové terapie, byla v praxi upřednostněna majetková plnění-výdaje oproti finančním náhradám.

Církvím byly tehdy vraceny nemovitosti využívané i nadále státem pro školské a sociální potřeby. Do jejich vlastnictví přecházely vývojově během desetiletého přechodného období. Při stanovování výše finančních náhrad se vycházelo ze zbytkových účetních cen. Platilo to zejména pro pozemky. K čerpání těchto částek docházelo až po předcházejícím schválení ministerstvem financí. Případ, že by církve v tomto období – období pravicových Klausových vlád – byly výrazně upřednostněny, byl výjimečný. Asi nejvíce zůstala ve veřejném povědomí aféra pražských voršilek, které nevědomě vědomým omylem získaly provozní budovu Národního divadla na jednom z nejlukrativnějších míst historické části Prahy. Zachovaly se příznačně: okamžitě ji nejprve pronajaly a později podle dostupných zpráv prodaly. Obdobně si vedla katolická církev při přechodném získání svatovítské katedrály; historické prostory byly zpřístupněny pod podmínkou úhrady 100 Kč vstupného.