Víte, kdy vznikla první zelená karta? Když v Pardubicích zorganizovali členové TOP 09 masovou protiprezidentskou demonstraci jedenácti účastníků, tak moje žena, aniž bych o tom věděl, si dala do kabelky zelenou kartu. Tu vytáhla a zamávala vůči těm jedenácti. Já bych chtěl poděkovat všem, kdo se k mé ženě přidali, protože zelená barva je barva naděje. Je barva jara. Červená barva je barva krve a barva nenávisti. A já bych všem z vás přál, abychom se dokázali mít rádi. A pokud nenávidíme, abychom k tomu měli vážné důvody. A tím vážným důvodem rozhodně není mediální masáž našich občanů. Tím vážným důvodem je to, že se setkáte s politikem, z očí do očí, vyslechnete jeho argumenty, řeknete svoje argumenty, a teprve po tomto setkání řeknete, tohoto politika nechci. A tak to má v demokracii být.

Pouze lidé s poněkud nižší inteligencí se nechávají masírovat veřejnými sdělovacími prostředky. Místo aby vyslechli zprávu, co se stalo, tak si ještě přečtou komentář o tom, co si tamní komentátor myslí o tom, že se opravdu stalo. Jinými slovy jsou jako děti, které dostávají předžvýkanou informační potravu. Ale my opravdu nejsme děti. My jsme dospělí lidé, kteří dokáží vlastním rozumem posoudit, co je a co není správné.

Prezident republiky má ve své práci hájit zájmy svého státu. A má tyto zájmy hájit bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou zajímavé pro média. Ať už je to případ dětí Michalákových, který se týká sice pouze dvou českých občanů, ale to přece vůbec není důležité. Jsou to čeští občané. Ať už se to týká ukrajinských Čechů, kde jsem svedl bitvu, nechci říct s kým, protože vy to sami dobře víte, ale jeden velvyslanec říkal: „Ale pane prezidente, vždyť přece o repatriaci žádají jenom čtyři rodiny ukrajinských Čechů.“