Především je třeba zamyslet se, jestli je vůbec možné, aby nějaká země byla v zemědělských produktech a potravinách zcela soběstačná. Podle mě je naprosto evidentní, že úplná soběstačnost ve všech produktech není možná. Je tomu tak proto, že česká společnost (z globálního hlediska nadprůměrně bohatá, ať už si o tom kdokoli myslí, co chce) spotřebovává spoustu produktů, ve kterých nejen nemůže být soběstačná, ale dokonce je stoprocentně závislá na dovozu – tropickým ovocem počínaje a mořskými rybami konče. Jistě ani Polsko, které je spolu s Francií považováno za jediné plně soběstačné země v EU, se vzhledem ke geografické poloze neobejde bez importu pomerančů, banánů nebo třeba burských oříšků.
V něčem ano, v něčem ne
Má-li mít další diskuse smysl, je proto třeba omezit se na soběstačnost v základních druzích potravin. Které to ale jsou? Mezinárodní instituce za základní potraviny označují pšenici, rýži a cukr. U pšenice a cukru soběstační jsme, ale s rýží je to jako s těmi mořskými rybami. Nemluvě o tom, že u českého jedlíka by těžko někdo pochodil s požadavkem, aby dlouhodobě vystačil s touto trojicí potravin. V našich podmínkách proto máme základních potravin přece jen víc – a u velké části z nich jsme také soběstační.
Souhrnně lze říci, že u nás jsou soběstačné (domácí výroba kryje více než 100 procent spotřeby) sektory využívající obiloviny, olejniny, cukr, skot, mléko. V minulosti jsme sice byli soběstační i v jiných sektorech, např. v ovoci a zelenině, ale jen proto, že sortiment byl omezený pouze na druhy, které bylo možno vypěstovat v našich klimatických podmínkách. Kromě toho byly potraviny předmětem záporné daně z obratu, tedy – jinými slovy – byly dotované státem tak, aby se lidé především lacino najedli a neměli důvod demonstrovat.
Pak tu jsou ještě tři klíčové komodity, u nichž naopak plně soběstační nejsme. U vepřového masa se kryjeme spotřebu domácí výrobou ze 65 %, u drůbeže kolem 80 % procent, u vajec pak zhruba ze 70 %. Skutečná otázka tedy zní, zda tyto podíly jsou nebo nejsou problémem.
Bezpečná hranice soběstačnosti není stanovena
Začnu-li ze široka, je třeba říci, že hodnota bezpečné či doporučené míry soběstačnosti v produkci potravin není v současnosti oficiálně stanovena nejen v ČR, ale prakticky nikde na světě. Dokonce ani FAO (organizace OSN pro výživu a zemědělství), která se zabývá zabezpečením potravin v rozvojovém světě, žádný takový ukazatel nemá. ČR dlouhodobě zastává pozici, že pokles soběstačnosti pod 80 % u základních komodit není v současné době nebezpečný, ale že není ani optimální. Proto jsme v minulosti usilovali o nalezení a nasměrování co největšího množství dostupných prostředků do sektorů postižených výrazným poklesem soběstačnosti. ČR takto například v období 2010 až 2012 podpořila chov prasat, který patří k citlivým sektorům, téměř miliardou korun výhradně z národních dotací a v období 2008 až 2011 částkou 1,4 miliardy korun z Programu rozvoje venkova, konkrétně z opatření Modernizace zemědělských podniků.
K tomu je však třeba dodat (a možná právě a jen tady se projevují ideologické odchylky levicového a pravicového pohledu na věc), že dosažení oné např. osmdesátiprocentní strategické míry soběstačnosti není hodnotou samo o sobě, že nejde o cíl, kterého je třeba dosáhnout zvyšováním produkce za každou cenu. Zejména ne za cenu, že budou resuscitovány a uměle udržovány při životě neefektivní a nekonkurenceschopné výroby, zvlášť, jsou-li s tím spojeny výdaje nemalých prostředků od daňových poplatníků.
Důležitější je konkurenceschopnost
A jsme u jádra problému – soběstačnost má smysl, jde-li ruku v ruce s konkurenceschopností. Proto má smysl podporovat soběstačnost u prasat a drůbeže, protože jde o produkce, které se do našeho pásma hodí a máme předpoklady v nich být úspěšní. A samozřejmě i naopak platí, že ani větší než stoprocentní soběstačnost v hovězím mase a mléce není důvodem ke spokojenosti, protože naše výroby jsou zatíženy vysokými náklady, kvůli kterým nás válcují země třeba s trochu jinými normami, s jinou zemědělskou tradicí.
Za heslem potravinové soběstačnosti se skrývá ještě jedna hodnota, která je sama o sobě důležitější – potravinová bezpečnost. Naše země má v tomto ohledu dvojí výhodu – jednak jsme průmyslovou zemí, která vytváří dostatek jiných hodnot, aby ji případný deficit v agrárním obchodu nijak významně neohrožoval, a kromě toho jsme zemí uprostřed Evropy a jejího jednotného trhu, kde je možné prakticky všechno koupit, pokud si to neumíme vypěstovat sami. Naše potravinová bezpečnost je díky tomu podstatně vyšší, než například v případě nějaké rozvojové země na nejvzdálenějším okraji Afriky. Což ovšem neznamená, že bychom se mohli spokojit s nynější situací. Hodně se vyváží, hodně se dováží, a to i v těch druzích produkce, ve kterých formálně dosahujeme slušné soběstačnosti – zjevně něco není v pořádku, když se u nás daří prodávat cizincům a ne našim producentům. To „něco“ je evidentně nedostatek ve zpracovatelských kapacitách, což nás mimochodem znovu zavádí k již zmíněné konkurenceschopnosti.
Nemá smysl bojovat o všechno
Shrnu-li to, nemá smysl dlouhodobě udržovat soběstačnost v takových produktech, u nichž není možné ani s významnou podporou státu udržet kvalitativní a cenovou konkurenceschopnost v celém produkčním řetězci. ČR tak musí v budoucnosti dobrovolně rezignovat na plošnou podporu všeho s nižším objemem finančních prostředků, a naopak stanovit skutečně prioritně podporované komodity, do nichž napře koncentrovanější finanční zdroje. Při přípravě nové Společné zemědělské politiky EU o to soustavně usilujeme.
Psáno pro ParlamentníListy.cz
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ministerstvo zemědělství
