Především je třeba zamyslet se, jestli je vůbec možné, aby nějaká země byla v zemědělských produktech a potravinách zcela soběstačná. Podle mě je naprosto evidentní, že úplná soběstačnost ve všech produktech není možná. Je tomu tak proto, že česká společnost (z globálního hlediska nadprůměrně bohatá, ať už si o tom kdokoli myslí, co chce) spotřebovává spoustu produktů, ve kterých nejen nemůže být soběstačná, ale dokonce je stoprocentně závislá na dovozu – tropickým ovocem počínaje a mořskými rybami konče. Jistě ani Polsko, které je spolu s Francií považováno za jediné plně soběstačné země v EU, se vzhledem ke geografické poloze neobejde bez importu pomerančů, banánů nebo třeba burských oříšků.

V něčem ano, v něčem ne

Má-li mít další diskuse smysl, je proto třeba omezit se na soběstačnost v základních druzích potravin. Které to ale jsou? Mezinárodní instituce za základní potraviny označují pšenici, rýži a cukr. U pšenice a cukru soběstační jsme, ale s rýží je to jako s těmi mořskými rybami. Nemluvě o tom, že u českého jedlíka by těžko někdo pochodil s požadavkem, aby dlouhodobě vystačil s touto trojicí potravin. V našich podmínkách proto máme základních potravin přece jen víc – a u velké části z nich jsme také soběstační.

Souhrnně lze říci, že u nás jsou soběstačné (domácí výroba kryje více než 100 procent spotřeby) sektory využívající obiloviny, olejniny, cukr, skot, mléko. V minulosti jsme sice byli soběstační i v jiných sektorech, např. v ovoci a zelenině, ale jen proto, že sortiment byl omezený pouze na druhy, které bylo možno vypěstovat v našich klimatických podmínkách. Kromě toho byly potraviny předmětem záporné daně z obratu, tedy – jinými slovy – byly dotované státem tak, aby se lidé především lacino najedli a neměli důvod demonstrovat.

Pak tu jsou ještě tři klíčové komodity, u nichž naopak plně soběstační nejsme. U vepřového masa se kryjeme spotřebu domácí výrobou ze 65 %, u drůbeže kolem 80 % procent, u vajec pak zhruba ze 70 %. Skutečná otázka tedy zní, zda tyto podíly jsou nebo nejsou problémem.