Tentokrát však musím reagovat, protože článek „Česku selhala kontrola, EU hrozí zastavením dotací“ mi přisuzuje odpovědnost za údajnou nefunkčnost systému čerpání prostředků z EU. Podívejme se blíže na nesmyslnost autorovy argumentace.

Hlavním problémem článku je zásadní neznalost rozdílu mezi interním auditem a kontrolou čerpání prostředků z fondů EU. Redaktor začíná tvrzením, že „Česko slíbilo zavést nezávislý vnitřní audit v roce 2004, když podepisovalo přístupové smlouvy do Unie“ a pokračuje myšlenkou, že nezávislost auditu se nemůže obejít bez existence tzv. auditního výboru, neboť „pouze auditoři chránění tímto výborem mohou podle evropských zkušeností účinně kontrolovat, jak ministerstvo utrácí své peníze včetně těch, které dostalo z Bruselu.“ To vše ve světle hlavního sdělení, že čeští politici v této věci ignorují konkrétní dlouhodobé výhrady Evropské komise a „nesplnili slib“. To je první velmi zavádějící úvaha.

Kontrolní systém v České republice byl totiž nastaven již v rámci negociačních jednání v roce 2001, a to zákonem o finanční kontrole ve veřejné správě a posílen novelou tohoto zákona z roku 2003. Po vstupu do EU v roce 2004 již s námi o nastavení finanční kontroly a interního auditu Komise nejednala a ani jej nezpochybňovala. Není tedy pravdou, že by „čeští politici ignorovali připomínky komise, jak kontrolu zlepšit.“. Nastavení kontroly v ČR, plně odpovídající mezinárodnímu rámci profesní praxe interního auditu, skutečně nezahrnuje auditní výbory. Výbory pro audit nemají žádnou výkonnou funkci. Mohou podávat stanoviska nebo doporučení, ta ale nemají právní dopad. Nepředstavují žádnou ochranu auditorů, nýbrž poradní orgán vedení. Zřejmě proto se o nich nezmiňuje ani mezinárodní rámec, ani nás k jejich zřízení komise nikdy oficiálně nevyzvala. Rovněž mi není známo, že by se za vznik těchto výborů zasazovala předsedkyně legislativní rady vlády Karolína Peake.