V předvečer summitu NATO se česká vládní delegace setkala v krajanské restauraci Klas v Chicagu se zástupci Čechoameričanů. Mezi hosty byla také paní Tatiana Gard, dcera brigádního generála FrantiškaMoravce. Přišla, aby převzala in memoriam za svého otce nejvyšší české vojenské vyznamenání, Kříž obrany státu. Proč právě teď?

Před sedmdesáti lety, přesně dne 27. května 1942, byl v Praze parašutisty z řad československé zahraniční armády proveden útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Třetí nejdůležitější muž nacistického Německa zraněním podlehl. Vojenská operace s krycím označením Anthropoid byla bezpochyby nejúspěšnější akcí naší armády během 2. světové války. A vzhledem k tomu, jak vysoko byl nastaven její cíl, byla také nejvýznamnější odbojovou akcí této války v Evropě. Operace byla úspěšná jak díky odvaze Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a obětavé pomoci jejich spolupracovníků z řad domácího odboje, tak i díky dobrému naplánování, za nímž stál vedle britských instruktorů i tehdy ještě plukovník František Moravec, zakladatel našeho moderního vojenského zpravodajství, který působil u exilové vlády v Londýně.

Pochybnosti jako výmluva nebo alibi

Význam atentátu pro obhájení pozice Československa na straně vítězných mocností byl klíčový. Jeho cílem byl jeden z největších nacistických zločinců, architekt holokaustu z konference ve Wannsee. Heydrich se nijak netajil svými plány na likvidaci českého národa a s jejich realizací v praxi započal hned po svém příjezdu do Prahy v září 1941. Uvěznil předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, který spolupracoval s odbojem, a zahájil popravy českých vojenských a občanských elit. A právě v reakci na toto bezuzdné vraždění se zrodila myšlenka na atentát, jenž byl chápán jako spravedlivá odplata za zločiny nacistů, kterým měl zároveň ukázat, že se nebojíme a vracíme ránu za ránu. Byl to právě Moravec, kdo prosazoval spektakulární útok na "velkou rybu"– Heydricha nebo K. H. Franka.

Odveta nacistického Německa za Heydrichovu smrt byla krutá. Represe směřovaly nejen proti odbojářům, ale i proti zcela nevinným lidem. Děsivý osud Lidic je typickým příkladem. Proto i letos z mnoha úst jistě uslyšíme skeptickou, pochybovačnou otázku: "Jaký to mělo smysl?" Pochybovat je samozřejmá lidská vlastnost, ale v českém prostředí často slouží jako výmluva za vlastní selhání nebo jako alibi těm, kteří odmítají projevit odvahu v případě, že to přináší riziko.