Smrt Václava Havla mne zasáhla. Odešel člověk, kterého jsem měl lidsky moc rád. Bolí to, přestože jsem ho letos několikrát viděl a bylo jasné, že jeho pozemský životní příběh se chýlí ke konci. Odešel člověk, kterého jsem měl čest osobně poznat uprostřed osmdesátých let jako vydavatel samizdatového časopisu, a jsem mu vděčný, že jsem mohl stát po jeho boku v dobách horších i lepších.

Byl to vždy odvážný a přitom velice skromný a otevřený muž. Před více než dvaceti lety jako nově zvolený prezident dal českým lidem naději a víru, že má smysl se zasazovat o nápravu věcí veřejných. To bylo nesmírně důležité ve společnosti, kde tehdy nevěřil skoro nikdo nikomu a ničemu. Teď po jeho úmrtí budou mnozí mluvit o konci jedné epochy. Přitom on sám, přestože byl v posledních letech nemocemi zesláblý, nikdy do malomyslnosti a beznaděje neupadal. Považuji proto za důležité v jeho odkazu pokračovat.