Velmi děkuji. V průběhu mnoha hodin, které jsme ve sněmovně věnovali do této chvíle projednávání návrhu zákona, zazněl docela velký a obšírný exkurs, nebo jsme prodělali exkurs do historie našeho národa, naší země, a to tak, že by mnohé vysoké školy nám mohly závidět, čím vším jsme se zabývali.

Zapomněli jsme však na jedno období, a to je období, které se tady nezmiňovalo, právě 50. let až někdy do roku 1989, a to jsme přeskočili v těch hrůzách, které historické události přinesly.

Nechtěla bych se dopouštět jakékoli demagogie. Jen si troufnu na začátek říct, že bez kroků, které v době po roce 1948 byly učiněny, bychom dnes nemuseli vracet právo těm, kterým bylo v období totality upřeno. To se samozřejmě netýká jenom církví. Jenom církve ale zatím čekají na vypořádání se s minulostí. I když už více než 20 let všichni tvrdí, že je potřeba se slušně vypořádat s křivdami, spáchanými na církvích a náboženských společnostech, nemůžeme se bohužel shodnout na způsobu s opozicí, která tvrdí, že postup, uplatněný v době nejtvrdšího stalinismu, byl zcela legální, byl spravedlivý, a tudíž zde není žádný důvod církvím majetek vracet.

Samozřejmě že není náhoda, že je napadána revize první pozemkové reformy, protože ta se týká většiny církevního majetku. Jen na okraj dodávám, že to byla právě vláda ČSSD, která přijala zákon, který prolomil restituční hranici 25. února 1948. Jednalo se o zákon o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, za jehož přijetí jsem - a doufám, že nejen já - ČSSD velmi a hluboce vděčná.

Dovolte, abych se nyní vyjádřila k některým tvrzením, které se tu v průběhu projednávání objevovala nejčastěji. Začnu tedy u stále dokola zpochybňovaného církevního vlastnictví.