Církevní restituce je ovšem třeba ukončit takovým způsobem, který neotevře další Pandořiny skříňky a neudělá z restitucí nekonečný proces. Takovým ukončením je vložení církevního majetku do Církevního fondu a následné použití výnosů tohoto majetku na podporu činnosti církví.

Návrh Nečasovy vlády jde ovšem úplně jinou cestou, a pokud bude přijat, otevře několik dalších kol restitucí. Vládní představitelé se sice bijí v prsa, že zákon o restituci církevního majetku napravuje pouze křivdy způsobené mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. To sice v zákoně je, ale zároveň jsou v něm zabudovány velké hrozby, že hranice 25. února 1948 bude prolomena. Ty hrozby se jmenují zábory církevního majetku provedené podle zákona 142/1947 Sb. o revizi I. pozemkové reformy a umožnění přezkoumání nedokončených správních řízení podle dekretů prezidenta Beneše. To by umožnilo například restituci majetku bývalého řádu Německých rytířů. Podle tohoto zákona mohlo být do 25. února 1948 zabráno zhruba 80 000 ha zemědělské a lesní půdy Katolické církvi. Tento zábor byl vyznačen v knihovních vložkách nebo v katastru, ale jako majitel zůstala zapsána Katolická církev anebo nějaká její právnická osoba.

A zde je kámen úrazu, z návrhu zákona je cítit zcela zřejmá snaha, tento majetek prohlásit za vlastněný Katolickou církví, a opírat se přitom pouze o část zápisu v katastru a ignorovat fakt, že tento majetek byl fakticky již vyvlastněn před 25. únorem 1948, tento zábor byl zaznamenán v katastru a rozhodnutí o vyvlastnění byl proveden na základě rozhodnutí demokraticky zvolených parlamentů za prezidentů T.G.Masaryka a Edvarda Beneše. Tímto způsobem může dostat Katolická církev o cca 80 000 ha více půdy, než deklaruje předkládaný zákon, tedy ne 273 000 ha zemědělské a lesní půdy, ale možná až 353 000 ha půdy, ale především se tímto aktem popírá sekulární a demokratický charakter Československa, který mu při vzniku v roce 1918 vtiskl prezident Masaryk a po II. světové válce Edvard Beneš.

Leč to není největší problém. Tím zásadním problém je, že přijetí zákona znamená tiché prolomení restituční hranice 25. února 1948 a otevření prostoru pro restituci šlechtický majetků, které byly znárodněny podle dekretů presidenta republiky v letech 1945-1948. Potencionální restituenti, potomci šlechty kolaborující s Nacisty, se již v této chvíli soudně (u domácích i mezinárodních soudů) domáhají cca 100 000 ha zemědělské i lesní půdy. Dá se očekávat, že pokud by uspěli, objeví se další obdobné požadavky v rozsahu zhruba dalších 100 000 ha půdy. To vše již bude provedeno nikoliv novým zákonem, ale skrze soudy u kterých se budou domáhat rovnosti před zákonem vůči Katolické církvi. Nu a v okamžiku, kdy majetky budou vráceny šlechtickým rodům, je otevřena cesta k restituci všech majetků, které byly znárodněny v letech 1945-1948 tedy majetek všech právnických osob v průmyslu, majetek kolaborantů, zrádců a Sudetských Němců. V tom posledním případě se jedná „jen“ o restituci až 500 000 ha zemědělské půdy a 900 000 ha lesní půdy.