Z nich ovšem významnou část tvořilo 26 poslanců zvolených za Věci veřejné, zvláštní politický útvar vzniklý – jak to trefně vyjádřil v únoru 2010 M. Topolánek – jako „mafiánský projekt části pražské ODS.“ Tato podivná strana přišla s populistickými hesly boje proti korupci a proti dinosaurům. Aby pak s těmi hlavními korupčníky a dinosaury z ODS a TOP 09 podle očekávání uzavřela vládní koalici. Odstoupil jsem ihned po volbách v květnu 2010 z funkce předsedy vítězné ČSSD, abych české veřejnosti i sobě ušetřil trapnou šarádu. Ta by spočívala v tom, že bych byl nucen o případné vládní koalici jednat s Věcmi veřejnými, tedy s tandemem politických dobrodruhů John – Bárta. To byli a jsou pro mě lidé z jiného světa. Ostatně, byl při těchto námluvách trapně odmrštěn.

A ještě bych poskytl Nečasovi a Schwarzenbergovi dobrou záminku k tomu, aby mohli kdykoliv v dalších měsících ve střetech s V. Bártou, jež ve vládě nastaly, tvrdit, že zabránili nejhoršímu. A tím nejhorším by byla spolupráce Paroubek – Bárta. Při každé krizi vlády s bártovci, která nastala až do jejich konečného vytěsnění z vlády, by jen Nečasové a Kalouskové lomili rukama a tvrdili by, že tento očistec, který prožívají, je nutnou daní za to, že zabránili spolupráci Paroubek – Bárta. Takhle je to jen a jen jejich plná politická a morální odpovědnost, oni věděli, kdo a co Věci veřejné jsou a proč s nimi koalici uzavírají. Šlo jim jen o moc.

Koaliční smlouva a vládní prohlášení Nečasova kabinetu byly podivnou směsicí slibů, které byly komprimátem těch nejasociálnějších záměrů obsažených v programech tří vládních stran.

Vládní koalice se nepokusila vůbec o zpracování nějakého materiálu koncepčního charakteru „Quo vadis, Česká republiko“. Tedy jinak řečeno, strategie rozvoje ČR, obdobné té, kterou schválila má vláda v polovině roku 2005. Česká pravice tedy vlastně neví, kam směřuje, není schopna deklarovat své hlavní politické cíle. Ty lze pouze odhadnout z dílčích kroků a z prosazovaných zákonů, především pak v hospodářské a sociální oblasti. Vláda pokračovala v dalším přesunu daní z přímých do nepřímých (zvyšování sazeb DPH, zatím však v tomto roce bez očekávaného přínosu v daňových příjmech) a tedy v růstu drahoty.

Vláda přistoupila k decimaci veřejné správy: snižováním platů veřejných zaměstnanců a v některých oblastech jejich masivním propouštěním (policisté). Zdá se, že ideálem vlády je privatizace řady veřejných služeb. V případě Úřadů práce se to povedlo již téměř dokonale. Vláda již v tomto volebním období není schopna prosadit svůj sen o privatizaci některých klíčových nemocnic (Na Homolce, Bulovka, Thomayerova nemocnice a porodnice V Podolí). Ve finanční spoluúčasti pacienta – tedy zejména největších příjemců zdravotní péče, kterými jsou senioři a rodiče dětí vláda postoupila nesmírně daleko. A tak desítky tisíc důchodců řeší Sofiinu volbu, na čem ušetřit peníze a vyjít s důchodem. Zda na zdražujících se lécích, či na zdražujících se potravinách. Jinak řečeno, což často odpovídá realitě, zda zemřít hlady nebo proto, že nebudu mít k dispozici finančně náročné, avšak životně potřebné léky.