Je pozoruhodné, jak ráda mluví vláda o konkurenceschopnosti a zdůvodňuje tak, proč chce snižovat mzdy nebo sociální pojištění. Možná přitom sní, že budeme mít mzdy jako v Číně, nebo budeme raději placeni miskou rýže denně jako v Bangladéši…

Konkurenceschopností se vláda zaříká, také když se brání proti zavedení progresívního zdanění příjmů nejbohatších, jaké je běžné v civilizovaných zemích.

Avšak vedle těchto hlučných řečí ve prospěch podnikání působí spíše jako demoliční četa konkurenceschopnosti. Například inflace způsobená zvýšením DPH, které se stejně nevybere, poptávku dokonale dusí. Také vyšší ceny elektřiny, vody, hovorného, léků, bankovních služeb či nájemného, jsou fakticky dodatečnou daní, která zvyšuje náklady domácích subjektů podstatně víc než okázalá opatření, která občas přináší reformní uragán.

Skutečně nepřeháníme, když přehnané ceny zboží a služeb, které se jakýmsi záhadným způsobem vyhnuly státní regulaci, nazveme dodatečnou daní. Nestály vládě za zásah, přestože pro to kompetence měla. Tak to asi chtěla. Výsledná drahota je pak jedním z významných faktorů, které snižují schopnost našich firem konkurovat na mezinárodním trhu

Tiskem co chvíli probleskne zpráva jakoby z jiného světa. Třeba, že velká trojka českých bank, kterou tvoří Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka, během posledních čtyř let vydělala více než v pěti předchozích letech. V letech 2002 až 2007, které byly poznamenány rekordním hospodářským růstem, vydělaly tyto banky o šest miliard korun méně než v pouhých čtyřech letech 2008 až 2011, které jsou poznamenány krizí, nulovým přírůstkem HDP a ochablou úvěrovou aktivitou. Klíč je v extrémně vysokých bankovních poplatcích. Přesto se vláda brání zavedení daně z finančních transakcí, která by část těchto peněz vrátila zpět.