Je to však pouhá výmluva, neboť prezidentské amnestie jsme v novodobé historii České republiky, a to včetně té současné, zažili pouze tři (1993, 1998 a 2013). Při vůbec první polistopadové prezidentské amnestii z roku 1990, která je svým rozsahem srovnatelná s amnestií Klausovou, nebylo zapotřebí připojovat podpis premiéra.

Pokud se tedy dnes Petr Nečas odvolává na ústavní zvyklost, odvolává se na dvě amnestie, které souhrnně odpouštěly trest pouze několika stovkám osob. Vzhledem k počtu odpuštěných trestů při současné amnestii a vzhledem k dopadům na stovky či tisíce lidských osudů – a to i negativně – považuji premiérův postoj za vrcholně alibistický.

Premiér Nečas by měl české veřejnosti jasně sdělit, zda s rozsahem prezidentské amnestie souhlasí či nikoli a zda je ochoten za následky amnestie nést následky. Dosud jsem od premiéra Nečase také neslyšel, zda si před podepsáním rozhodnutí prezidenta nechal vypracovat právní rozbor dopadů amnestie. Nevěřím, že se P. Nečas rozhodoval z minuty na minutu pouze na základě neexistující ústavní zvyklosti. Pokud taková právní analýza existuje, nevidím důvodu, proč by ji předseda vlády na svou obranu nemohl zveřejnit. Je to šance, jak se může před veřejností obhájit.