Dlouho jsem přemýšlel, o které ze vzpomínek na Václava Havla se zmínit. Nakonec zvítězila vzpomínka na srpen 2005, kdy jsme byli oba pozváni – já jako český premiér a V. Havel – na 25. výročí založení Solidarity v polském Gdaňsku. V. Havel byl předtím se svou ženou Dagmar čtrnáct dní na pozvání tehdejšího polského prezidenta A. Kwaśniewského na odpočinku v letovisku polských prezidentů u Baltského moře. Bylo až dojemné vidět velké přátelství dvou mužů vyšlých z úplně rozdílného politického prostředí – bývalý disident Havel a bývalý nadějný komunistický funkcionář Kwaśniewski.

Oba - V. Havel a A. Kwaśniewski - byli nesporně velkými osobnostmi procesu společenské transformace po pádu komunistického režimu nejen ve svých zemích, ale v celé střední a východní Evropě. Oba talentovaní, úctyhodní, respektovaní. Na setkání do Gdaňsku se tehdy sjely politické špičky téměř všech zemí ze střední a východní Evropy. Byla to příležitost k mnoha setkáním a debatám.

Společně s V. Havlem a jeho chotí a také s kardinálem Vlkem jsme na palubě premiérského letadla strávili při cestě z Gdaňsku do Prahy příjemné dvě hodiny času. Hovořili jsme o obyčejných, lidských věcech. O dovolené Havlových, o moři, o setkání s Kwaśniewskim. Ale také o polských politických poměrech. Tehdy v Polsku vrcholila nesmírně tvrdá volební kampaň. Kwaśniewski se nám oběma – V. Havlovi i mně – svěřoval se svými velkými starostmi o osud demokratické levice v Polsku. Oprávněně, zářijové volby zdrcujícím způsobem polská levice prohrála.

Hovořili jsme s V. Havlem o Evropě, o Evropské unii, o gestu vůči německým antifašistům. V tom se naše názory zcela shodovaly.

S V. Havlem jsme se do té doby sešli několikrát a poté rovněž. Ale vždy to bylo pod určitým tlakem situace. Tlakem času anebo někde za nejbližším rohem čekali novináři. V letadle nás nikdo nerušil. Byla to hezká debata tří mužů s velmi rozdílnými životními zkušenostmi. Antikomunistický disident a bývalý prezident, nejvyšší katolický prelát v zemi a sociálně demokratický premiér, který svou stranu právě vyvedl z údolí politické smrti.

Václav Havel byl lidský a civilní, uměl naslouchat druhým a měl vysokou inteligenci a empatii. Trpělivě naslouchal argumentům druhých, byl zvyklý lidi spojovat. Vracel se do Prahy viditelně velmi odpočatý a s velkým nadhledem. Měl tvůrčí plány pro příští měsíce a roky.

Málo lidí může o svém životě říci, že by jej dokázalo naplnit měrou tak vrchovatou jako právě Václav Havel. Jeho úmrtí znamená konec pozemské pouti člověka, který se zasloužil v míře jako žádný jiný český politik o změnu poměrů v naší zemi, o klidný přechod k demokracii.

Přitom v zahraničí byl respektován jako nikdo jiný z českých politiků moderní doby s výjimkou Edvarda Beneše. Václav Havel se tak zařadil k největším mužům v dějinách svého národa.