Rozšíření hospodářských sankcí vůči Íránu jsem očekával. Přesto jsem doufal, že se ctihodná Rada v této citlivé otázce nevydá svou obvyklou cestou, tj. když opatření nezabírají, uplatní se stejná opatření, jen ve větším množství. Rada doufá, že sankce vrátí Írán k vyjednávacímu stolu, ale dosavadní průběh ukazuje, že tato a podobná opatření pouze přispěla k prohlubování vzájemné nedůvěry a uplatňování politických a ekonomických zájmů jednotlivých velmocí. Po vyhrocení mezinárodních vztahů nedávnou situací v Hormuzském průlivu lze nyní navíc očekávat, že negativní dopady sankcí na íránské obyvatelstvo ještě více posílí pozici stávajícího režimu. Bohužel se tudíž nemohu zbavit dojmu, že se některé země vojenskému zásahu v Íránu či dokonce válečnému stavu nebrání ba naopak jej z různých důvodů podporují.

K takovéto situaci nesmí dojít. Proto si troufám tvrdit, že by se EU měla přestat soustředit pouze na íránský jaderný program a opustit dosavadní kurz sankcí a ještě více sankcí. Dialog musí být naopak s vyhlídkou budoucí spolupráce veden na několika rovinách, např. o stabilitě regionu, zahraničních otázkách, lidských právech či vzájemné pomoci. Pozitivní situace v jedné z těchto úrovní pak může pomoci tam,  kde vyjednávání zrovna stagnují. Posilování vzájemné důvěry a respektu je jedinou cestou, která neznamená brzký ozbrojený konflikt.