Můj zesnulý kamarád, sociolog Miroslav Purkrábek, kdysi vtipně poznamenal, že „étos současné doby je monetární“. Jistě, pokud hodnotu všeho, a tedy i člověka, vyjadřujeme pouze obsahem jeho či její peněženky, pak čeští důchodci skutečně nejsou na výši doby. Se svými přibližně 43 % průměrného důchodu vztaženého k průměrné mzdě si dnes rozhodně nemohou vyskakovat. Zvláště když jim Nečasova vláda ubírá dvě třetiny z inflační valorizace důchodů, a pokud ještě mohou pracovat, upírá jim odpočet daně z příjmů, zvyšuje DPH u zboží, které tvoří značnou část jejich spotřebního koše, zvyšuje spoluúčast úhrad za zdravotní péči a ruší regulaci nájmů. Nejspíš řídí svoje kroky podle starého úsloví „Dědeček a babička ujídají z chlebíčka“.

Zdá se, že tato politika nachází odezvu u nezanedbatelné části mladých. Podle čerstvého sociologického výzkumu si celá čtvrtina mladých Čechů myslí, že staří lidé jsou přítěží společnosti. Tomáš Pecina k tomu poznamenává: “Staří jsou předmětem pohrdání, protože "neuměli vydělat", mladým často "nic nezanechali" a vedle toho vyžadují domněle nezasloužené výhody mezigenerační solidarity; dochází k jevu, který nemá v normálně strukturované demokratické společnosti obdoby, totiž k tomu, že místo sociální volby nastupuje volba generační.“

Je pravdou, že ani mladí to na startu své životní dráhy nemají lehké. Rostou náklady na vzdělávání, bydlení, stát na ně přenáší stále větší zátěž v péči o děti. Jesle a mateřské školky nedostačují poptávce. V poslední době se k tomu přidružily problémy s pracovním uplatněním. Vláda láká mladé lidi do druhého pilíře soukromého penzijního připojištění s dodatečnými náklady a nejistými perspektivami ve čtyřicetiletém horizontu.