Když na debatě mladých Zavolíme! od moderátora padla otázka na jednoho z mých kolegů, co vás nenaučila škola, věděla jsem přesně, co bych řekla. Bylo krátce po 9 ráno, žmoulala jsem své kapučíno, přede mnou řečnický pultík a ostrá světla; kolem parta nabušených týpků a mne chybělo totéž, co kdysi ve škole. Sebevědomí. Ne to, co hrajete navenek, ale to vnitřní.

Už jsem párkrát byla v televizním vysílání, kde mne mohl sledovat celý národ, umím hájit svou práci, stojím si za ní. Jenže tady to bylo jiný. Na druhý straně za těma světlama - v sále nebo ve 400 připojených školách (pane bože tolik) byli připojení mladí lidé a já měla jedinečnou šanci buď jim obrázek o politice zkazit definitivně nebo jim ukázat naději.

Jenže v tom okamžiku jsem měla absolutní jasno jen v jedné věci - a to, že fakt nevím, jestli by tahle čtyřicátnice s kelímkem v ruce splnila očekávání mého náctiletého já plného touhy, bolesti, naděje i zmatku.