Politika není pohádka. Kandidátky jako menu, kde žádné jídlo úplně neláká. Psychologická příprava na volby

Jak by lidé měli vyhodnotit, koho budou volit? Zabýváte se mimo jiné psychologií efektivního leadershipu. Jak vypadá dobrý politický představitel země?

Volba politického lídra je vždy zrcadlem nejen politiky, ale i samotné společnosti. Koho volíme, tím zároveň odhalujeme, po čem toužíme, jaké jsou naše hodnoty, čeho se bojíme a co potřebujeme. Psychologie voličského chování ukazuje, že lidé se nerozhodují primárně na základě faktů a volebních programů – ty hrají spíše podpůrnou roli. Klíčové jsou emoce, charismatické vystupování a schopnost lídra ztělesnit potřeby doby.

Marketingové agentury to dobře vědí, proto před volbami sledujeme spíše pečlivě režírovaná představení než odborné diskuse. Nejde o čísla, ale o příběhy, které se nám vryjí do mysli. Například v časech nejistoty lidé hledají „otcovskou postavu“ – někoho, kdo poskytne bezpečí, jistotu a ochranu. Naopak v dobách stagnace a přetlaku pravidel volají po „rebelovi“ nebo „hrdinovi“, který slíbí změnu.

Z pohledu psychologie efektivního leadershipu má ale „dobrý politický představitel“ několik jasných znaků:

1. Integrita – shoda mezi tím, co říká a co dělá. Bez ní vzniká cynismus a rezignace voličů.

2. Schopnost transformovat – nejen spravovat současnost, ale inspirovat k lepší budoucnosti.

3. Autenticita – lidé vycítí, zda je role hraná, nebo zda lídr jedná v souladu se svým nitrem.

4. Schopnost vést dialog – skutečný vůdce neprodává iluze, ale dokáže vést národ k hlubšímu porozumění a dokáže usmířit opačné strany.

Jak trefně poznamenal Carl Gustav Jung: „Lidé nemají ideje, ideje mají lidi.“ Politici, kteří dokážou zosobnit kolektivní potřeby a touhy, se stávají magnety. Ovšem rozdíl mezi populismem a opravdovým vůdcovstvím je v tom, zda se lídr nechává vláčet náladami davu, nebo zda dokáže ukazovat cestu k vyšším cílům a vizím.

Letošní volby do Poslanecké sněmovny budou pravděpodobně převratné. Jak by se na jejich výsledky měli lidé psychicky připravit?

Letošní volby do Poslanecké sněmovny budou pravděpodobně jedním z těch okamžiků, kdy se zdá, že „dějiny dýchají rychleji“. Pro běžného občana je to jediný okamžik, kdy může přímo zasáhnout do směru, jakým se země vydá. Ano, chod státu nelze ovlivnit každý den, ale právě volby jsou mezníkem, rituálem občanské společnosti, kdy máme možnost jasně vyjádřit svůj postoj a hodnoty.

Psychologicky je důležité si uvědomit dvě věci. Za prvé – volby jsou výrazem svobody (alespoň zatím), i když někdy můžeme mít pocit, že kandidátní listiny spíše připomínají menu z jídelny, kde ani jedno jídlo úplně neláká. Přesto je to šance projevit svůj hlas, ať už aktivní volbou, nebo i vědomým protestem. Za druhé – volby jsou také silný emoční nástroj. Kampaně pracují s našimi pocity, snaží se nás vtáhnout do hry, v níž „jde o všechno“.

Jak se tedy připravit psychicky?

– Nepodlehnout iluzi, že po volbách bude ráj na zemi. Politika je vždy kompromisem, nikoli pohádkovým příběhem se šťastným koncem.

– Vnímat volby jako jeden krok, ne jako konečný cíl. Skutečná změna začíná až za plentou, v každodenním životě občanů.

- Udržet si nadhled a humor. Jak říkají psychologové – kdo se umí zasmát i vlastnímu lídrovi, má menší riziko frustrace.

Volby jsou tak trochu jako svatba: velká očekávání, slavnostní okamžik, obleky a šaty, krásné řeči… Ale skutečný život začíná až potom. A teprve tehdy poznáme, zda jsme si vybrali správně.

Česká společnost je rozdělená, dejme tomu a zjednodušeně, na voliče Petra Fialy a voliče Andreje Babiše. Jsou ti dva opravdu výkvětem české společnosti?

Polarizace společnosti není nic nového – je to fenomén, který provází lidstvo od nepaměti. Psychologie skupin ukazuje, že lidé mají přirozenou tendenci rozdělovat se na „my“ a „oni“. V moderní politice se tato dynamika jen zintenzivňuje díky médiím a sociálním sítím, které konflikty zviditelňují a zároveň posilují naše vlastní přesvědčení.

Otázka, zda jsou Petr Fiala a Andrej Babiš „výkvětem“ české společnosti, je spíše rétorická. Jsou však bezesporu jejími reprezentanty – každý zosobňuje určitou část kolektivní psychiky a hodnot.

Fiala je pro své voliče ztělesněním intelektuálního, kultivovaného světa. Hraje roli profesora, který nabízí klid, řád a představu, že „rozum a slušnost nakonec zvítězí“. Pro část společnosti je to přitažlivé, protože vytváří dojem stability a odbornosti. I přesto, že činy hovoří v jeho neprospěch.

Babiš naopak reprezentuje energii „praktického muže z lidu“. Vystupuje jako podnikatel, který se nebojí jednat přímo, obejít složitý aparát a postavit se „těm nahoře“. Je to role otcovské figury, která má poskytnout jistotu a jednoduchá řešení složitých problémů. Vyvolává představu slibné budoucnosti.

Nejsou výkvětem, spíše zrcadlem. Politici, kteří se udrží na vrcholu, vždy odrážejí hlubší potřeby společnosti – někdy naše touhy po jistotě a pořádku, jindy po změně a činech. Z pohledu politické psychologie se jedná o archetypální figury: „profesor – moudrý rádce“ a „otec – ochránce“.

Problém nastává, když se politika redukuje pouze na tyto dva póly a přestane hledat společnou integrující vizi. Polarizace pak už není zdrojem tvořivého napětí, ale brzdou, která společnost rozděluje a oslabuje.

Jak napsal Carl Gustav Jung: „Nevidíme věci takové, jaké jsou, vidíme je takové, jací jsme my.“ Možná tedy Fiala a Babiš nejsou výkvětem, ale odrazy nás samých – našich projekcí, přání a obav.

Kdysi jsem v muzeu v Užhorodě zažil dámu, co tam hlídala exponáty, která měla v okně něco jako svatostánek s Petro Porošenkem. Proč se lidé takto radikálně upnou k politikům jako k modlám, které jsou fakticky jen lidé z masa a krve?

Tento fenomén není vůbec nový. Lidská psychika má hluboce zakořeněnou potřebu hledat vůdce, symboly a „ochranné postavy“, k nimž se můžeme vztahovat. V náročných dobách, kdy převažuje nejistota a chaos, je tato tendence ještě silnější. Psychologové mluví o transferenci autority – tedy o mechanismu, kdy lidé přenášejí své potřeby bezpečí, ochrany a smyslu na konkrétní osobu.

Antropologie ukazuje, že už od pradávna lidé uctívali náčelníky, krále či šamany. Politický lídr se tak stává projekčním plátnem kolektivního nevědomí: do jeho obrazu si promítáme to, co sami postrádáme – odvahu, schopnosti, moc či naději.

Z neuropsychologického pohledu jde o propojení emocí a identity. Mozek reaguje na charismatické vůdce podobně jako na náboženské symboly – aktivuje centra spojená s odměnou, pocitem sounáležitosti a smyslu. Proto se z politických představitelů mohou stávat doslova „modly“.

Ostatně i Carl Gustav Jung k tomu napsal: „Potřebujeme ideje a ideály, jinak bychom se ztratili v chaosu. Ale nebezpečí nastává tehdy, když si začneme plést symbol s realitou.“ To, co je původně jen člověk z masa a kostí, se tak v očích některých stává ochráncem, spasitelem či polobohem.

Zároveň je v tom i kus psychologické úlevy. Pokud mám pocit, že „někdo velký“ bdí nad mým životem, snižuje se moje úzkost a pocit bezmoci. Je to podobné, jako když dítě v noci usne klidněji, protože ví, že vedle v pokoji je rodič. Jenže právě tady se skrývá riziko: čím více se identifikujeme s vůdcem, tím méně jsme schopni kriticky hodnotit jeho skutečné činy. Ostatně takovým příkladem může být několik vůdců z období druhé světové války.

Proč nedokážou poražení většinou přijmout porážku?

Nikdo nechce prohrávat – to je lidsky přirozené. Prohra totiž zasahuje nejen naše ambice, ale i naši identitu. Když podporujeme politickou stranu nebo lídra, nevolíme jen program, ale zároveň do něj vkládáme kus sebe. Proto v okamžiku porážky nezažíváme jen politický neúspěch „těch nahoře“, ale i osobní pád do reality. Je to podobné jako s fotbalem: když prohraje náš tým, cítíme se poraženi my sami.

Psychologicky se tu uplatňuje několik faktorů:

– Kognitivní disonance: pokud jsem do něčeho vložil čas, energii a emoce, mozek se brání připustit si, že to bylo marné. Přiznat porážku by znamenalo uznat, že jsem se mýlil.

– Sociální identita: když fandím určitému lídrovi, stávám se součástí jeho „kmenového společenství“. Porážka pak není jen číslo na volebním výsledku, ale ohrožení mé skupinové příslušnosti.

– Emoční investice: během kampaně si lidé vytvářejí naděje, sny a očekávání. Jejich zhroucení působí podobně jako ztráta vztahu – přichází smutek, hněv, někdy i fáze popírání.

Politologové a sociální psychologové upozorňují, že u voličů se po prohře často objevuje efekt „morální kocoviny“: pocit, že vítězství soupeře je nespravedlivé, zmanipulované nebo podvodné. To není jen výmluva – je to obranný mechanismus, jak si uchránit vlastní sebeobraz.

Jak trefně napsal americký psycholog Jonathan Haidt: „Lidé nejsou stroje na hledání pravdy, ale stroje na hledání ospravedlnění.“ Přijmout porážku tedy vyžaduje značnou dávku sebevědomí a schopnost nahlížet věci s odstupem.

Paní doktorko psychologických věd, zažila jste případy, že by se z politiky někdo zbláznil?

Naštěstí jsem se osobně nesetkala s případem, že by se někdo z politiky doslova „zbláznil“. Pravdou ale je, že od doby pandemie covidu se téma politiky v terapeutických sezeních objevuje mnohem častěji než dříve. Lidé si často povzdechnou, že už jen málokde mohou otevřeně mluvit o svých názorech, aniž riskují odsouzení, hádku nebo ztrátu vztahů.

Z psychologického hlediska je to logické. Politika je dnes silně polarizující téma, a protože se dotýká hodnot, identit a pocitu bezpečí, lidé ji prožívají velmi osobně. Není to tedy jen „rozhovor o programu stran“, ale často spíše střet dvou světů, ve kterých je zakotven náš smysl pro řád, spravedlnost a budoucnost.

To může vést k pocitům úzkosti, frustrace a někdy až k sociální izolaci – protože člověk zjistí, že se v jeho okolí nenajde nikdo, kdo by sdílel jeho úhel pohledu, a bojí se proto o něm mluvit. V psychologii tomu říkáme spirála mlčení: pokud mám dojem, že můj názor není vítaný, raději mlčím, i když vnitřně cítím napětí.

Samotná politika tedy lidi zpravidla „nepřivádí k šílenství“. Ale způsob, jakým je rámována médii, sociálními sítěmi a společenskou debatou, může posilovat psychickou zátěž. Pro mnohé je pak volba lídra spíš než racionálním rozhodnutím hledáním emoční opory a vnitřního bezpečí.

Politika je opravdu všude kolem nás. Co byste doporučila lidem, kteří se jí každodenně zabývají?

Ano, politika nás provází na každém kroku a bezesporu ovlivňuje naše životy – od cen v obchodech až po možnosti vzdělávání nebo zdravotní péče. Z psychologického hlediska je ale důležité si připomenout, že naše skutečná svoboda spočívá především ve volbě, jaký způsob života povedeme my sami.

Výzkumy pozitivní psychologie (Seligman, Csikszentmihalyi) ukazují, že subjektivní pocit štěstí se jen z malé části odvíjí od vnějších okolností (včetně politiky). Mnohem zásadnější roli hraje kvalita mezilidských vztahů, prožitek smyslu a schopnost vnímat malé radosti každodenního života.

Jinými slovy – neměli bychom si nechat „ukrást“ náš vlastní život tím, že se budeme donekonečna utápět v politických debatách a konfliktech. Politika je sice důležitá, ale naše rodina, přátelé, zdraví a osobní rozvoj jsou tím, co nám poskytuje vnitřní stabilitu.

Psychologie změny také ukazuje, že nejefektivnější cesta, jak reálně ovlivnit svět kolem sebe, začíná u nás samotných. Pokud zlepšíme svou schopnost zvládat stres, lépe komunikujeme a rozvíjíme empatii, promítne se to i do našeho okolí. Taková „mikrozměna“ může být paradoxně mnohem účinnější než nekonečné politické diskuse na sociálních sítích.

Možná to shrnu slovy Aristotela: „Nejvyšším cílem života není politika, ale dobrý život sám.“

Před volbami půjdu pouť z Blaníku na Říp. Je to správná relaxace?

Určitě ano. Pohyb v přírodě je jednou z nejúčinnějších forem psychohygieny – snižuje hladinu stresových hormonů, zlepšuje náladu a podporuje kreativní myšlení. Výzkumy environmentální psychologie ukazují, že už pouhá chůze v krajině obnovuje naši pozornost a zvyšuje psychickou odolnost.

Pouť z Blaníku na Říp navíc není jen fyzickým výkonem, ale i symbolickým aktem. Hora Říp je od pravěku vnímána jako místo české identity a vlastenectví. Její stoupání lze chápat i v rovině psychologické a spirituální: jít vzhůru znamená překračovat běžné starosti a růst směrem k vyšším hodnotám. Stejně tak Blaník je spojen s mytickým příběhem o rytířích, kteří, „až bude nejhůř“, přijdou na pomoc – a to můžeme vnímat i jako metaforu našich vnitřních sil, které se aktivují ve chvílích krize.

V psychologii se hovoří o takzvaných rituálech přechodu – tedy cestách nebo symbolických činech, které člověku pomáhají uzavřít jednu životní etapu a otevřít se nové. Vaše pouť před volbami tak může být i vnitřní přípravou: ztišení hlavy, posílení srdce a vyjasnění toho, co je pro vás opravdu důležité.

Z pohledu existenciální psychologie navíc cesta do krajiny, která má silný kulturní a historický náboj, napomáhá prožitku smyslu a ukotvení v dějinách. To je v době nejistot mimořádně cenné – připomíná nám, že jsme součástí něčeho většího, co nás přesahuje.

Možná by se dalo říci: cestou na Říp nevolíte politiky, ale sami sebe.