Druhý den naší cesty je věnován oficialitám v hlavním městě. Je ráno, úžasně příjemné teplo. Sedím na terase svého hotelového pokoje a přede mnou se otevírá nekonečná prostora Atlantského oceánu. Moře neúnavně hučí a bílé čepičky vln stejně neomylně vznikají a zanikají v jakémsi perpetu mobile. Kolem hotelu jsou tenisové kurty a golfové hřiště, ale nikdo nehraje. V Senegalu je dominantní fotbal a turisté tu moc nejsou. Povzdechl jsem si, že už asi stárnu, protože dříve bych s sebou určitě vozil tenisovou raketu.

Včera jsem napsal, že jsou lidé čistě a pěkně oblečeni, což není povrchním a povzneseným hodnocením Evropana. Pár zemí rozvojového světa jsem už viděl, a proto si to mohu dovolit říci. Všichni jsou neuvěřitelně štíhlí, není tu jediný tlustý, ale ani tlustší člověk. I celé město je uspořádanější než města srovnatelná. Říkám to i s nezamlčením toho, že uprostřed města před naší kolonou aut přeběhne přes ulici stádo koz, které jejich majitel vede na trh. Na ulicích je spousta aut východoasijských (Japonsko, Korea), ale i francouzských, leckterá nejsou nejnovější. Zaujalo mne, že je v domech spousta zamřížovaných oken, a to nejen v přízemí.

Denní program začínáme položením věnce k památníku padlých, což je zároveň příležitost k setkání s generalitou senegalské armády. Padlí vojáci se počítají od roku 1960, od pádu kolonialismu. Jejich války jsou úplně jiné než ty naše. Jediná shoda je ve válce v Zálivu před 20 lety.