Osmadvacátého října 1918 převzal v Praze moc od císařského královského generála Zdeňka Kestřábka starosta Sokola Josef Scheiner. Tím byl převrat v Praze završen. Měli jsme štěstí, že jsme měli v hlavním městě Antonína Švehlu, jenž se postaral o to, aby – na rozdíl od sousedních hlavních měst – zde nebyl hlad. A měli jsme v zahraničí Tomáše Garrigua Masaryka, Milana Rastislava Štefánika, Edvarda Beneše. Zajistili nám uznání nového státu ještě před tím, než první světová válka skončila.

První republika se mezi všemi státy na východ od Rýna a Švýcarska vyznamenala tím, že byla jedinou demokracií po celou dobu, až do okupace. Na druhou stranu, přiznejme si, s některými převzatými velkými úkoly jsme se nebyli schopni úplně vyrovnat. Nenašli jsme společnou řeč se Slováky na dohodě o budoucí formě státu, nenašli jsme vztah k našim menšinám, ať německé nebo polské. A slabiny prokázala první republika i v době hospodářské krize a nezaměstnanosti.

Díváme-li se však na tuto dobu, můžeme se jenom hluboce sklánět před velikým vlastenectvím, které tehdy ovládalo celý národ. Lidé s nadšením budovali nový stát. Bohužel, za necelých dvacet let to skončilo Mnichovem. Měli bychom si vzít poučení z té doby, jak v kladném, tak v záporném smyslu. Naučit se mít vždy dobré vztahy se sousedy, starat se, aby sociální rozdíly mezi obyvatelstvem nepřerostly do bídy chudších vrstev a abychom odhodlaně za jakýchkoli podmínek bránili náš stát, je-li v ohrožení.

Srovnávat dvacet let první republiky se zhruba stejně dlouhým obdobím po roce 1989 není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zcela jiná je mezinárodní situace. Máme výhodu, že nyní nemáme tak radikální strany jako v období první republiky. Klement Gottwald byl přece jen něco jiného než Vojtěch Filip. Nemáme ani fašouny a ultranacionalisty.