Mně osobně odposlechy nikdy nevadily. Dokonce už v dětství ovlivnily i moji profesní dráhu. Mezi moje oblíbené knížky patřily totiž verneovky, a tam se to technickými vynálezy z rodu odposlechů jen hemžilo. Třeba Tajemný hrad v Karpatech. Rozuzlení tohoto příběhu bylo zcela v duchu záhadného přenosu zvuku a obrazu na dálku. To v časech našeho mládí, kdy televize byla teprve v plenkách, jitřilo fantazii nejednoho kluka. Bastlili jsme rádia, magnetofony a vysílačky a některé to později dovedlo až do zaměstnání v telekomunikacích nebo v rozhlase.

Každému průměrně znalému člověku musí být jasné, že technické prostředky se dají stejně dobře využít jako zneužít. Můžeme se nad odposlechy pohoršovat jak chceme, ale ony tu prostě byly, jsou a budou. Apokud něco musíme důkladně střežit, je to toliko státní, vojenské a duševní tajemství.

Všechny vojenské vysílačky za časů Varšavské smlouvy zdobil varovný nápis "Pozor, nepřítel naslouchá!". V dnešním globálně propojeném světě naslouchají nejen nepřátelé, ale také obyčejní slídiči. Z dětské zvídavosti se mnohdy stane bezbřehá zvědavost až chorobné voyeurství. I bulvár, bohužel, patří ke svobodě slova, a přiživování se na soukromí jiných přináší vydavatelům škvárů mimořádné zisky.