Tak by se dal ve zkratce popsat hlavní dopad změn, které přinesla poslanecká novela trestního zákoníku, kterou přes veto Senátu schválila tento týden poslanecká sněmovna.

České věznice pukají oproti těm evropským ve švech

Ta částečně narovnává nepoměr mezi množstvím nepodmíněných trestů odnětí svobody vůči podmíněným trestům odnětí svobody v České republice. V porovnání s jinými státy Evropské unie máme totiž mnohem větší počet vězňů na počet obyvatel než je obvyklé (podobně jsou na tom stále ještě i další postkomunistické státy). Do už tak přeplněných českých věznic jsou přitom často posíláni i lidé, kteří se sice dopustili trestného činu, tento čin ale není pro společnost nebezpečný. Místo, aby se jeho pachatelé po určité době vrátili do běžného pracovního života a svůj trest dokončili jinou a pro společnost prospěšnější formou, zůstávali doposud po celou dobu výkonu trestu ve vězeňském zařízení. To s sebou logicky neslo problémy se zpětným zapojením takových lidí zpátky do společnosti a zároveň zvyšovalo nároky na státní kasu. Z té jde na každého vězně v průměru tisícikoruna denně a tyto náklady s rostoucím počtem vězňů náležitě stoupají.

Omezíme recidivu

Konkrétním příkladem pachatelů, jejichž čin umožňuje úvahy o dřívějším návratu na svobodu, mohou být neplatiči výživného. Těch v současnosti registrujeme na dva tisíce. Není důvod, proč by se právě tito lidé po uplynutí části trestu a při dobrém chování nemohli vrátit do běžného života a dokončit svůj trest podmíněně. Podobnou šanci vidím také u pachatelů nedbalostních trestních činů a dalších. Jsem přesvědčen, že posílenou možností resocializace lidí, kteří se méně závažných činů dopustili a aktivně se snaží o nápravu, výrazně omezíme také recidivu. I ta je bohužel pro Českou republiku typická.