Britský významný ekonomický týdeník The Economist dokonce popsal situaci jako "velký evropský rozvod". Snad narážkou na neoblomný postup britského premiéra Davida Camerona, snad s poukazem na to, že se nepodařilo přesvědčit ani část dalších členů Unie (včetně ČR), aby v průběhu oné noci souhlasili s nejasným náčrtem dohody členů EU o vytvoření rozpočtové unie.

Počínal si v takové situaci premiér Nečas rozumně, když si vyžádal čas a neoblomně trval na tom, že debatu o takové smlouvě musí vést poslanci a senátoři národního parlamentu? Zdá se, že ano.

Nejprve je třeba zdůraznit, že pro svůj návrh se Nečasovi podařilo vytvořit silnou koalici v čele se Švédskem. Nejsme tedy v našem postoji osamoceni.

Navíc se již v průběhu pátku ukázalo (tedy pár hodin poté, co bylo setkání v Bruselu ukončeno), že to ani v mnohých dalších státech nebudou mít "souhlasící" politikové jednoduché. Politické formace v Irsku, Nizozemí, Dánsku, Rumunsku, Finsku a dokonce i Rakousku překvapivě oznámily, že k obsahu budoucí dohody, která zásadně mění v nedávné minulosti s gigantickými obtížemi protlačenou Lisabonskou smlouvu, bude třeba v jejich zemích zorganizovat referendum.

To je ovšem nepříjemná komplikace. Jednak proto, že po zkušenostech s referendy o euroústavě ve Francii, Nizozemí a Irsku (kde ji voliči odmítli), se ukazuje stále nebezpečnější ptát se občanů na to, co si o současné Evropské unii myslí. Jednak proto, že organizace referend přece jen trvá nějaký čas a právě čas je tím, čeho se katastrofální situaci v eurozóně nedostává.